My Teacher

157. Poslední z rodiny

,,Freddie? Vadilo by ti, kdybych ti nechala Jamieho?"
,,Proč? Někam jdeš?"
,,No... Volala mi Louis, že by si se mnou chtěla někam vyjít. Můžu?"
,,Jasně. A kdy se vrátíš?"
,,Vůbec nevím. Zvládneš to s ním? Můžu říct Harrymu, aby ti přišel pomoct..."
,,No, to by nedopadlo dobře. Dva chlapi na jedno dítě." zasměje se nad tou představou a přepíná programy v televizi, kde momentálně nic nejde. Nakonec ho zaujme dokument o druhé světové válce. Já teda moc nemusím války, ani nic podobného. Ani Freddie se  v tom nevyžívá. Prostě se chce jen vzdělávat o naší hostorii. To já taková nejsem. Dějepis mě nikdy nebavil, ale ne, že by mi nešel...
,,Fajn. Tady je Jamie. Před deseti minutami jedl, takže teď bude asi hodinu vzhůru. Kdyby začal brečet, nech ho chvíli a pak si ho vem do náručí a choď s ním, nebo ho rozkopej. Až bude zívat, dej ho do kočárku a uspi. Pak bude spát dvě hodiny a až se vzbudí, nachystáš mu mléko. To víš, jak se dělá, že?" dávám mu instrukce a on jen kývá hlavou.
,,Ano. Všechno vím. Nedělej si starosti. Kdybych potřeboval pomoc, zavolám ti. Hlavně si to s Louis užij a ať se vám nic nestane. Měj se, lásko." políbí mě a obejme.

,,Můžeme jít." zavelí Louis hned, co si oblékne tenkou mikinu a obuje tenisky. Pak se ještě rozloučí s Harrym polibkem. Jdeme pomalým krokem naším malým Kocourovem a Louisa nepřestává mluvit o své nastávající svatbě, která ji čeká za dva měsíce, ani ne. Tolik se těší a já také. Povídá mi o svých vysněných šatech, kde se bude konat ta velká událost, koho všechno chtějí pozvat, ale nedozvěděla jsem se, kdo jí půjde za družičky. Louis neměla moc kamarádů. Vlastně měla jen mě a já už měla funkci danou. Jednou jsem se jí na to zeptala a ona posmutněla. Nemá nikoho...

Z POHLEDU LOUISY

Zabolelo mě, když se zmínila o těch družičkách. Vím, ona nemohla vědět, že mě to tak raní, ale je těžké žít bez vlastní rodiny. Nemám rodiče, nemám sourozence, nemám prarodiče, nemám tety ani strýce a tím pádem ani žádné bratrance nebo sestřenice. O všechny jsem přišla. Z mé rodiny jsem přežila jen já a je otázkou času, kdy i můj čas příjde... Jsem ale moc vděčná za Harryho a celou jeho rodinu, že se mě ujali a hlavně, že mě mají rádi.
Jsme za městem a mlčky se vzdalujeme od města. Každá se utápí ve vlastních myšlenkách a neví, jak znovu navázat komunikaci.
,,Nevrátíme se?" navrhne zničeho nic Mona a zastaví se, když pochopí, že tato vycházka neměla smysl. Plánovala jsem veselou procházku, že si budeme povídat o mé svatbě a tak, a zatím se z toho vyklubala smutná konverzace o mé zesnulé rodině.
,,Asi to bude lepší." pokývnu hlavou a otáčím se, že už se budeme vracet, ale Monu najednou něco uchvátilo a upírala na to svůj pohled. Byla jako v transu. Podívám se tím směrem a uvidím jen nějakou zbořenou budovu kdeis v dáli. Nevěděla jsem, že tu něco takového je. Moc mě to ale nezajímalo. Vyhýbám se temným a historií nasáklým místům. Připomíná mi to smrt mých rodičů.
,,Mono? Děje se něco?" promluvím na ni a ona se konečně probudí.
,,Ne, promiň nic." zapře a potřásne hlavou.
,,Můžeme jít. Rychle..." dodá a vleče mě pryč. Co jí je? Cestou domů už nemluvíme vůbec. Zamyšleně zírá před sebe, jakoby tam někoho viděla.
,,Tak se měj." řeknu jí sklesle u domu a ona mě obejme.
,,Odpusť mi prosím, ja to dnes skončilo." omlouvá se a hned odchází.
,,Nezůstaneš ani chvíli?"
,,Ne. Freddie hlídá Jamieho a určitě už na mě čeká. Ahoj." rozloučí se a mizí ve druhé ulici.

Ahoj. Pořád vás to baví? Chtěli byste něco nového přidat do příběhu?