My Teacher

148. ,,Já budu rodit!"

,,Co se děje, zlatíčko?" příjde rozespale do kuchyně Freddie a mne si oči. Já se držím za břicho a těžce oddechuju. Když uvidí v jakém jsem stavu, rázem se probere.
,,Co je ti?" přiběhne a chytne mě kolem pasu a snaží se mě postavit.
,,Odvez mě do porodnice. Praskla mi voda." řeknu a nevím, jestli být ráda. Po pravdě... Bojím se porodu.
,,Jistě." řekne splašeně Freddie a neví co dělat.
,,Uklidni se!" mírním ho. Popadne batoh s mými věcmi a hodí si ho na záda. Pak mě opět chytne a odvede mě k jeho autu. Jede co nejrychleji může. Naštěstí je ještě noc, takže moc aut nepotkáme. Konečně jsme ve Slavíkově u porodnice. Zastavíme na parkovišti, kam nám jedna sestřička přiveze spěšně vozík. Posadím se na něj a Freddie mě veze na recepci.
,,Dobrý večer. Má žena bude rodit. Máme objednaný jednolůžkový pokoj." říká Freddie jiné sestřičce a ta pokývá hlavou.
,,Ano. Mindy vás tam doprovodí. Bude asistovat při porodu."
,,Pojďte za mnou." řekne Midy a ukáže směrem k jedněm dveřím. Vejdeme do malého pokoje a tam si lehnu na obyčejnou postel. Mindy mě prohlédne.
,,Jste otevřená na čtyři centimetry. Aby jste mohla na porodní sál, potřebujeme deset centimetrů. Nechám vás v klidu a za chvíli se za vámi příjdu zase podívat." usměje se Mindy a odejde. Také se na ni usměju a pak pohlédnu na Freddieho. Poznám mu na očích, že má strach. Pohladím mu dlaň, kterou mě drží.
,,To bude do..." nedořeknu větu, protože začnou kontrakce, které fakt bolí. Začnu křičet a Freddie vůbec neví co dělat. Zděšeně mě pozoruje.
,,Uf!" vydechnu, když to skončí.
,,C... Co to bylo?" dostane ze sebe po chvíli.
,,Kontrakce. To teď bude několikrát za sebou." řeknu vyčerpaně.
,,Asi to bolí, co?" Freddie, to je ta nejhloupější otázka, co jsi mi kdy dal! Ne, vůbec to nebolí. Řvala jsem jen tak, aby to bylo zajímavější.
,,Jo, bolí." řeknu a v místnosti se rozhostí ticho, které za chvíli přeruším dalšími kontrakcemi. Bolí čím dál víc...
Už jsme tu asi dvě hodiny a Mindy ani jednou nepřišla. Mezitím jsem měla asi osm kontrakcí. Další už nepřežiju. Zajímalo by mě, jak chci porodit to dítě, protože tohle není žádná bolest oproti porodu.
,,Tak jak se vám daří?" otevřou se dveře a Mindy konečně vejde.
,,Blbě!" vykřiknu a protočím oči. Mindy se jen usměje a oznámí mi, že potřebuju ještě dva centimetry.
,,Děláš si srandu?" vyjedu po ní. Ani jsem si nevšimla, že jsem jí tykala. Však co, je jen o pár let straší než já.
,,Musíte přežít asi ještě tři kontrakce a pak můžeme jít." to mě naštvalo ještě víc. Kdybych byla schopná pohybu, asi bych po ní skočila.
,,No tak, zlato, to bude dobrý." konejší mě Freddie a já na něho upřu nenávistný pohled, který ho mírně vyděsí, protože mě na okamžik pustí dlaň a o krok ustoupí.  Jde vidět, že neprožívá to, co já. Teď mě ale nezajímá ani on, ani Mindy a ani to dítě. Vlastně celý svět mi je ukradený. Já jen vnímám tu bolest a Mindy mě jen sleduje. No jo, ty to nemusíš dělat! Následují ještě čtyři kontrakce. Ty lhářko! Řekla jsi, že budou poslední tři a bude to! Ale ono houby. Jako obvykle mě prohlédne a s radostní oznámí, že jsem zralá na sál. Po čtyřech dlouhých hodinách se aspoň trošku usměju. Ona a můj manžel mi pomůžou sednout na vozík a pak mě Freddie rychle odveze na porodní sál. 
,,Položte ji! rychle!" rozkáže doktorka. Na první pohled vypadá mile, ale dokáže být pěkně přísná a má ráda, když je vše podle jejího a když se vše dělá rychle. Ostatně, teď si stejně musí pohnout. Já budu rodit!