My Teacher

27. Obtěžování

,,No, nemusíme prosedět celý den v pokoji." řekne Freddie.
,,Ráda bych šla na vzduch. Co třeba pláž?"
,,Když si to přeješ..."
,,Díky. Tak jdeme na hotel pro věci." řeknu.

Šli jsme opět na stejné místo, kde jsme byli před dvěma dny. Pod mohutným stromem. Dnes jsme si vypůjčili dvě lehátka a roztáhli si je. Na ně jsme položili naše deky, lehli si a opalovali se. Měli jsme jen dvě hodiny. Bylo pět odpoledne a stále pražilo slunce. Na pláži už nebylo tolik lidí.
Já jsem zavřela oči, ale Freddie mě stále pozoroval. Bral svůj úkol až příliš do slova. Byl ostražitý kdykoli jsem se pohla.
,,Nemusíš  mě tak sledovat. Užívej si." řeknu později se smíchem. Uvědomí si, že je to komické.
,,Promiň." konečně se uvolní. Ale pro jistotu mě chytne za ruku.
,,Půjdu na záchod. Ale musíš jít se mnou." řekne po chvíli.
,,Co?"
,,Samozřejmě to nemyslím do slova."
,,Ne v pořádku. Je tu spoustu lidí. Určitě se mi nic nestane. Jen běž sám. Stejně se mi nechce vstávat." usměju se. Freddie váhá. Pak vstane a nervozně odejde. Má o mě strach. Já ale o sebe nemám. V klidu se přetočím, aby mi slunce opalovalo záda. Zavřu oči a užívám si klidu. Naslouchám jen zpěvu ptáků a šumění moře...
,,Mono?" řekne někdo. Ten hlas je mi povědomí. Otočím hlavu a strnu. Ten čolvěk si sedne na moje lehátko.
,,Nepřibližuj se ke mě!" křiknu na něj. Ten kluk je takový drzoun. Ale co řekne mě překvapí.
,,Uklidni se. Jen jsem ti přišel říct, že se ti omlouvám za to dnešní ráno. Mám problémy a občas se neudržím a provedu nějakou hloupost. Je mi líto, že jsem se pral a že ti málem ublížil." říkal to tak opravdově. Uvěřila jsem mu.
,,V pořádku." řeknu chladným hlasem.
,,Ale stoupni si." řeknu mu. Neposlechne. Spíš naopak. Rukou se mě začne dotýkat. Je to nepříjemné. Začnu se vrtět.
,,Nech mě být." Chci ho rukou odehnat, ale chytí mi je a začne mě osahávat divočeji. Chci kříčet ale nejde to. Rukou mi zatlačí hlavu, že nemůžu skoro dýchat. Odepne mi vrchní díl plavek... Koupu kolem sebe snažím se křičet, ale nic nepomáhá. Freddie, kde jsi?  Snaží se mě znásilnit a já tomu nemůžu zabránit. Rukou mi sjede na břicho a znovu míří čím dál výš. Ne! Ne! Ne! Copak to nikdo z lidí nevidí? Jsem zoufalá. Je to odporné, jaký je prase.
,,Mon!!" zakřičí někdo z dálky. Freddie! Pomoz!  Ten úchyl si ho všimne, nechá mě a uteče. Freddie utíká co může. Ale neběží za tím násilníkem. Běží za mnou. Posadím se a snažím se zapnout si zase plavky. Cítím se hrozně. Tak poníženě, tak zneužitě. Pláču. Freddie je vzteky bez sebe. Lidé už pochopili, že to co se tu stalo, nebyla jen chvíle rozkoše, ale hnusné ublížení na zdraví. Někdo volá policii a ostatní běží k nám, aby zjistili co mi je. Snažila jsem se popadnout dech. Už jsem se bála, že mě udusí. Začnou na nás mluvit lidé úplně cizími jazyky. Mluví jeden přes druhého. Začíná mi být ještě hůř.
,,Zklapněte!" zařve Freddie. I když mu nerozumí co řekl, pochopili, že mají zmlknout.
,,Co je?!" přiběží zděšená Natascha.
,,Ten hajzl z hotelu ji opět obtěžoval a znásilnil."
,,Rychle ji odnes do hotelu. Tentokrát mu to jen tak neprojde." řekne naštvaně Natascha a vydá se ho hledat.

Byla jsem v bezpečí hotelu. I když ještě ráno to nebylo zrovna nejbezpečnější místo. Seděla jsem schoulená ve Freddieho klíně. Vedle nás Natascha. Společně s policíí se jim podařilo toho kluka dostat. Teď sedí v base. Doufám, že mu navaří aspoň pět let.
Freddie si sám sobě nadává, že byl zase tak bláhový a nechal mě tam.
Neustále jsem plakala. Takhle jsem si týden s Freddiem vážně nepředstavovala. Chtěla jsem, aby to bylo jako včera, kdy jsme si užívali na lodi a na hřbetě koní.
,,Můžeš jít Natascho. Postarám se o ni. Snad  už to nezvořu jako posledně." řekl Freddie. Se starostmi Natascha odejde.
Na večeři dnes určitě nepůjdeme. Všichni včetně ředitele soutěže už ví, co se stalo. Zítra mám s Freddiem volný den. Stejně na zítra nebyly plánovány testy. Jen nějaká společná akce...