My Teacher

81. Novomanželé

Tak teď dostali oni nás.
,,Jako fakt?" vezmu Nataschinu ruku a prohlédnu si zlatý prstýnek.
,,Kdy se to stalo?"
,,Před měsícem." odpoví Tomas, kterému se taky třpytí prstýnek na levačce.
,,Proč jste na nás nepočkali? Chtěla jsem být při tom." byla jsem trochu zklamaná, ale zároveň šťastná, že ti dva se vzali.
,,Nechtěli jsme čekat. Odpustíte nám to?"
,,Jasně. Koho máte za svědky?"
,,Našli jsme si tam dva dobré lidi, se kterými jsme se hodně seznámili. Tak ti." odpoví Natascha.
,,A ty ještě nejsi v tom?" ulítne mi. Natascha se jen zasměje.
,,Ne ještě ne. Ale plánujem to, že?" otočí se na Tomase, který zběsile zakývá hlavou.
,,A vy ještě neuvažujete o svadbě?" zeptá se náhle Naty.
,,Ne. Vždyť mi je teprve osmnáct." nevím proč jsem to řekla, když jsem nedávno říkala Louis, že bych do toho klidně šla. Když jsem to řekla, Freddiemu trochu pohasl úsměv, ale já si toho nevšimla.
,,No, tak asi ne." řekne zklamaně. To už zaregistruju.
,,Pojďte k nám." řeknu nakonec. Nemůžu se dívat na Freddieho výraz. Je vážně smutný. Ale z čeho? Co jsem řekla?...

,,Konečně jste do... Ahoj!" zarazí se máma, když vidí dva známé hosty.
,,Dobrý den. Slyšeli jsme, že máte nový přírůstek." usměje se Naty.
,,Ano. Pojďte dál." řekne vlídně máma. Oni jdou do obýváku a první o čem se budou bavit bude určitě jejich svatba. Já se zamlklým Freddim jdeme převléct Amberly.
,,Co jsem řekla?"
,,Nic, lásko. Vážně. Jen jsem trochu unavený. Měl bych si jít lehnout." řekne a já ho nedržím. Když se snaží mluvit takhle přesvědčivě, něco ho tíží.
,,Jestli chceš, můžeš si lehnout na mou postel." řeknu mu ještě.
,,Díky." slabě se usměje a odejde. Zavrtím hlavou a věnuju se Amberly.
,,Tak. A teď se tě pokusím přebalit." dlouho se s tím peru, ale nakonec jí přece jen ty plínky dám.
,,Mami, vezmeš si ji?" dávám jí malou, abych mohla jít za Freddiem.
,,To je ona? Ta je nádherná!" rozplývá se Naty a bere si nabízené miminko, které ještě nic nevnímá. Já se vytratím do mého pokoje, kde leží můj miláček. Potichu si lehnu za ním a zakryju se druhou dekou. Nespí, jen to dělá. Prsty mu začnu jezdit po jeho boku. Nic. Přejedu výš. Zase nic. Dobře. Jiná metoda. Skloním se k němu a políbím ho. To zabere. Toto vždycky zabere.
,,Co se stalo?" zeptám se po chvíli. Dívám se mu do očí a vidím v nich smutek.
,,Nic, miláčku." stále zapírá.
,,Proč mi to nechceš říct? Vidím ti to v očích, že tě něco trápí." Váhá.
,,Vážně nic. Nedělej si starosti." pohladí mě a otočí se ode mě. Tak to ne! Tak lehce to nevzdám! Slezu z postele a obejdu ji. Kleknu si na zem, přímo naproti jeho obličeji.
,,Mě se jen tak nezbavíš." řeknu. Usměje se.
,,Povídej." vyzvu ho a lehce se ho dotknu rty.
,,Já nevím. Ale když tak nad tím přemýšlím, jsem hrozně přecitlivěný. Ale přitom nechci být."
,,A to je ten problém?"
,,Ne to ne."
,,Tak co?"
,,Víš, já... Už dlouho přemýšlím nad tím, jak bychom spolu mohli žít. Oba víme, že žít spolu můžeme pouze tehdy, když se vezmeme. Do té doby ne.  A já nevím jak tě mám... požádat o ruku." dostane ze sebe. Tak to mě dostane, ale on se sklopenýma očima pokračuje dál.
,,Ale když se tě dnes Natascha zeptala jestli uvažujeme o svatbě a ty jsi řekla že ne, dost mě to vzalo. A už jsem neměl odvahu ti to říct..." No páni. On mě chtěl požádat o ruku? Zase jsem všechno zkazila.
,,Ty si mě chceš vážně vzít?" donutím ho, aby se mi díval do očí.
,,Ano. Chtěl bych to víc, než cokoli jiného."
,,Omlouvám se. Víš, já bych taky hrozně chtěla svatbu, ale nevěděla jsem jestli ty taky, tak proto jsem řekla že ne."
,,Takže ty mě chceš?" zeptá se s nadějí.
,,Samozřejmě! Proč myslíš, že bych s tebou jinak byla?" vykřiknu a dlouze ho políbím. Posadí se na postel a přitiskne si mě blíž. Teda, spíš mě položí na postel. Aniž by přestal líbat, lehne si zase vedle mě.
,,Miluju tě." přeruší to na malou chvíli.
,,Já taky." opětuju mu to a zase se přisaju k jeho neodolatelným rtům. Ach, jak jsme spolu šťastní! A co teprve po svatbě!...