My Teacher

162. Věříš?

S Freddiem jsme byli tak šťastní z Jamieho zázračného uzdravení. Hned druhý den na to, když Freddie odjel do práce, jsem šla navštívit mé rodiče.
,,Ahojky." pozdravím mámu, která sedí v obýváku a kouká na televizi. Amberly sedí vedle gauče na koberci a hraje si s autíčky. Občas mě příjde, že se chová jako kluk. Ale to asi všechny děti v jejím věku...
,,Ahoj. Co ty tady?" vypne zvuk na obrazovce a otočí se na mě máma. Přisednu si k ní a Jamieho nechám spát v kočárku na chodbě. Jsme doma sami. Tatínek je v práci a Harry s Louisou si někam vyšli. I přes zrušenou svatbu se mají pořád stejně rádi, az což jsem moc ráda.
,,Chti tě obeznámit, co se včera stalo." začnu s úsměvem na rtech. Aniž bych věděla, z čeho mám vlastně takovou radost, pokračuju.
,,Jak víš, už při porodu měl Jamie potíže s dýchacímy cestami a doktoři mu dávali šest let..." Máma se bojí, co bude dál a jen kývne.
,,Když byl Freddie pryč, šla jsem s Jamiem ven na procházku a zničeho nic se začal dusit. Bála jsem se a nevěděla co dělat. Tak jsem ho odvedla do nemocnice, kde ho čtyři hodiny operovali. Když skončili, nevěřili, že to Jamie přežil. Prý tuto operaci ještě žádné dítě jeho věku nepřežilo. Považují to za zázrak, což také je a nevyslovitelně velký. A navíc řekli, že i jeho vada s dýcháním zmizela a může žít jako normální člověk, aniž by se bál, co bude. Ach mami, jsem tak šťastná!" padnu jí kolem krku a máma jen zírá a jde jasně vidět, že i ona je nesmírně ráda, že její vnouče prožije, doufejme, krásný dlouhý život. Ani nevím proč, ale zatajila jsem jí, stejně jao Freddiemu, že jsem včera strávila čtyři hodiny v kostele.
,,Zaltíčko! To je úžasné." tečou jí po tváři malé kapičky radosti. Chvíli mlčky zíráme před sebe a nevíme, co říct. Tedy, mám něco, na co bych se jí chtěla zeptat...
,,Mami?"
,,Ano?"
,,Já... Je mi trapné, že to zjišťuji až teď, ale jsem pokřtěná?" zadívám se do jejích očí a smutně zakroutí hlavou. Jakto?
,,Nejsem? Proč? Vždyť ty sama jsi pokřtěná, ne?"
,,Ano to jsem, ale tvůj otec není. A navíc, když jste se narodili, ani jsem na to nepomyslela. A pak jste rostli a já už to nepovažovala za důležité..." trochu se zastydí. Nepovažovala za důležité? Teda, já sama moc dobře nevím, co křest znázorňuje, ale slyšela jsem, že je to pro život potřebné.
,,Aha."
,,Ale proč se na to ptáš? Nikdy tě takové věci nezajímaly, ne?" podiví se maminka.
,,Jen tak..." vymluvím se.
,,A věříš tedy v Boha, nebo ne?" čekám, co odpoví. Mámu moje otázka velmi zarazí a donutím ji tak k zamyšlení.
,,Ehm... No... Já nevím..." vypadne z ní.
,,Jak nevíš? Na to musíš mít jasnou odpověď."
,,A ty, Mono, věříš?" zašeptá. No, tak teď jsi mě dostala. Ale co to povídáš? Copak ti včerejšek nepřipadal jako dost velký důkaz?
,,Já myslím, že ano. Ne, jsem si tím jistá, že existuje." odpovím jistě.
,,Vážně?! Podle čeho takto soudíš? Co se ti stalo? Nikdy předtím jsi o tom nemluvila ani neuvažovala."
,,Lidé se mění." řeknu jen a mám se k odchodu. Slyšela jsem, co jsem slyšet chtěla. Celý život jsem prožila bez toho, aniž bych byla pokřtěná. Tolikrát jsem unikla smrti a je mi jasné, kde bych po smrti skončila...
Ještě než odejdu, otočím se na ni s úsměvem a rozloučím se s ní. Když si to tak shrnu, nikdo z mé rodiny ani z mých přátel není pokřtěný, kromě mámy, natož, aby byli křesťané. No, někdo s tím musí začít...

Čauky! Je tu nový díl. Jak se vám líbí? :D
Jen abych vám rozšířila obzory... Jedna moje kámoška píše suprový příběhy, tak se na ně jukněte. Bude ráda za každý follow a like. :D Jste skvělýýý! :DD MarriWorld