My Teacher

146. Podoba

Konečně uběhlo pět nekonečně dlouhých měsíců. Začíná nám druhá půlka velkých prázdnin a v září nastupuju do posledního ročníku. Pak mě čeká maturita, na kterou se ani v nejmenším netěším. Škola sice byla vážně fajn, i skákat umím perfektně, ale nejde mi to tak dobře, jako Triss, která se tímto na škole proslavila a patří mezi oblíbence jak u učitelů, tak i u studentů a hlavně u kluků. Ale ona jakoby s žádným něchtěla chodit. Jakoby čekala na někoho konkrétního, ale nechce mi prozradit na koho. Po maturitě plánuju, že se s Freddiem odstěhujeme a jestli budou peníze, založím si něco jako chovatelskou firmu. Budu také pomáhat lidem s mladými koňmi, kteří se teprve zaučují a budu takový menší veterinář pro koně. Už se těším!
,,Dej to do toho rohu. Tady by se o to zakopávalo." radím Freddiemu a ten mě jen poslouchá a dělá, co mu řeknu. Já sedím v křesle a snažím se moc nehýbat. Ono to taky moc nejde, když musíte nosit několik kilo na břiše. Někdy v těchto dnech bych měla mít termín. Bojím se, ale na druhou stranu se těším. Už dlouho jsem neměla podobné sny, jako byly ty dva. Asi to vážně nic neznamenalo, jen obyčejné sny.
,,Dobrý?" narovná se Freddie a hladí si bolavá záda.
,,Šikula, zlato." pochválím ho a natáhnu ruce, aby ke mě přišel a objal mě, což udělá.
,,Díky." poděkuju mu za všechnu námáhu, kterou měl několik posledních měsíců, ale pokoj je hotov a připraven na nového obyvatele.
,,Cheš se podívat?" zeptá se a já kývnu. Pomůže mi vstát a dovede mě až k futrám, kde se zastavíme. Na první pohled mi to vyrazí dech, ale pak přestanu dýchat úplně.
,,Kdo vymslel tento design?" zděsím se. Pokoj byl vymalován do modra, nad postýlkou byly nalepeny svítící samolepky a ze stropu visely dvě hračky, postýlka byla v pravém rohu a mě se strašně zamotala hlava.
,,Co se děje?" vystraší se Freddie a odvede zpátky do obýváku na gauč. Ta podoba... Všechno je naprosto stejné...
,,Nic. Jen se mi na chvíli udělalo nevolno. Už jsem ale v pohodě." zalžu. Nechci ho tím strašit. Třeba je to jen náhoda a zbytečně se plaším. Freddie mi donese sklenici vody.
,,Díky." řeknu a napiju se. Je mi lépe.
,,Jak se cítíš?"
,,Už je mi líp, díky."
,,A jak se daří malému?" pohladí mi bříško.
,,Dobře. Jen je divné, že už týden přenáším." dost mě to štve. Proč to malé nechce ven?
,,Ale no tak. Je to pořád lepší, než kdyby to bylo předčasné, ne?" utěšuje mě.
,,Máš pravdu. Ale bylo to nádherné těhotenství. Snad si to někdy zopakuju." byli jsme už i za Reiem, proč tak dlouho přenáším, ale on jen řekl, že se to občas stává. Že je to v pořádku. Jemu jsem taky moc vděčná. Moc mi pomáhal a trochu jsme se i sblížili. Je to fajn kluk.
,,To doufám, že to není naše poslední dítě. Až se to malé narodí, opět zapracujeme na dalším."usměje se Freddie a odnese prázdnou sklenici. Poděkuju mu a uvolním se na gauči. Tak se těším až na to příjde. Když tak nadtím přemýšlím, ještě jsme nerozmýšleli nad jménem. Ale co. To teď není důležité. Teď je hlavní to, aby to miminko bylo v pořádku, až se nám za nedlouho narodí...