My Teacher

43. 9 měsíců

Lekneme se. Freddie rychle vyskočí ze židle a snaží se, aby nebylo poznat, že má uplakanou tvář. Ale nejde to. Já si taky stoupnu.
,,Dále." řekne Freddie. Snaží se o co nejlepší divadlo, že je v pořádku. Do dveří vejde sám ředitel.
,,D...Dobrý den. Přejete si?" zeptá se Freddie.
,,Dobrý. Co tu děláš, Mono? A vy, Wesley?" zeptá se.
,,My... Já jen... Jsem chtěl jí dát jeden list pracovní do matiky pro jednu žákyni která chybí." snaží se to říct přesvědčivě. Ředitel uvěří a dál to neřeší.
,,Běžte do třídy, slečno Posey. A vy pojďte se mnou." řekne Freddiemu. Podívá se na mě a pokyne, abych odešla. Do ruky mi dá nějaký list a já jdu. Freddie a ředitel jdou zase do ředitelny. Vejdou a zavřou za sebou dveře. Najednou mě napadne, že budu poslouchat za dveřmi. No jo. Moje nápady. Stoupnu si tedy přede dveře a poslouchám...
,,Takže, Freddie. Vím, že jsi se před týdnem vrátil z Benátek a že máš teď těžké chvíle, ale potřebuju nějakého schopného učitele, který by odjel na pár týdnů pryč. Abych mluvil přímo, tak do Ameriky."
,,Cože? Do Ameriky? A kolik přesně týdnů?" Freddie má strach.
,,Přesně na devět měsíců. Do konce školy." řekne ředitel. Zakryju si pusu, abych nevykřikla. Vsadila bych se, že i Freddie z toho nebyl zrovna dvakrát nadšený.
,,Jde o to, že je tentokrát sraz učitelů. Nevím, co tam budete dělat, ale chtějí jednoho nejlepšího učitele z každé školy. No a ty jsi nejlepší. A taky vím, že ti angličtina nejde, takže si budeš muset sehnat tlumočníka."
,,Kdy to je?" Freddie se snaží zhluboka dýchat.
,,Za tři dny odjíždíš. Ve čtvrtek po vyučování. Asi kolem čtvrté odlítáš... To je asi všechno. Můžeš jít." řekne ředitel bez nějakého nadšení.
,,Děkuju." řekne Freddie.
,,Jo a snaž se tolik nezdržovat v okolí té Mony. Dávaj pozor na pravidla." Freddie zůstane stát. Ruka mu zamrzla na klice. Rychle uteču. Ředitel poznal, že spolu něco máme. Běžím do třídy, ale místo toho jdu na záchod. Sednu si na zem a začnu hořce plakat.
,,Freddie! Ne! Proč? Nechci! Chci tě mít u sebe!!!" nemohla jsem rozdýchat to, že by jsme museli žít bez sebe devět měsíců. Třeba ho vybral ředitel schválně, když viděl, že spolu něco máme. Zazvonilo. Umyla jsem si oči pod vodou a odešla zpátky do třídy.
,,Kde jsi byla celou hodinu?" zeptá se Louis s úsměvem, když mě vidí přicházet. Ale úsměv jí pohasíná, když vidí můj výraz, který je naprosto bez barvy.
,,Co se ti stalo? Mono?" říká mi. Zakroutím hlavou a sednu si do lavice. Teď ne Louis. Teď to nechci s nikým rozebírat. Pochopí  že se nechci bavit, tak si mě přestane všímat. Ale má starostlivý výraz. Ještě je přestávka a do třídy vejde Freddie, který má stejný výraz jako já.
,,Můžeš na chvíli?" zeptá se. Bylo jasné, o čem chce mluvit. Opět jsme se ocitli v jeho kabinetě. Tentokrát zamkl.
,,Vím, o čem chceš mluvit. Všechno jsem slyšela." řeknu.
,,Poslouchalas? To mi nemůže udělat! Do konce školního roku. Známe se tři týdny. Měl jsem co dělat ty dva dny o víkendu bez tebe, ale teď budeme od sebe třičtvrtě roku! Nemám šanci na přežití. Ale beru si s sebou Nataschu. Dnes jí napíšu a bude mi dělat tlumočníka." mírně se usměju.
,,Freddie. Neopouštěj mě! Nevydržím bez tebe!" obejmu ho. Tiše jsem začala plakat do jeho trika. Hlavu mi zabořil do mích vlasů, ale snažil se ovládnout a už víc neplakat. Zazvonilo na hodinu.
,,Teď mám mít s vámi tělocvik?" zeptá se smutně. Pokývnu. Nemám náladu na nic. Chci být jen s ním. Nechci ho opustit! Proč musí být život tak krutý!!!
S těžkostí přežiju tento den. Jdu domů.
,,Ahoj, zlato. C...Copak se stalo?" máma hned poznala, že mi není dobře. Zavřu oči a zakroutím hlavou, že nemám absolutně náladu na vylívání srdíčka.
,,Monoušku. Co tě trápí? Je to něco s Freddiem?" zeptá se s úsměvem a obejme mě.
,,Jo. On... Odjíždí... Pryč... Já... Neuvidím ho do konce roku...školního." neustále jsem vzlykala, takže věta zněla nesrozumitelně.
,,Pryč? Kam?" i máma zněla vystrašeně. Věděla, jak moc ho mám ráda. I o Harrym to věděla. Samozřejmě jsem jí to kdysi vyžvanila já.
,,Do Ameriky. Ve středu. A bere si s sebou Nataschu."
,,To je ta vaše přítelkyně z Benátek?"zeptá se. Přikývnu. Sedneme si spolu na gauč a já zase hořce pláču dobrých patnáct minut. Obdivuju matky, které jsou tak obětavé a trpělivé, že snáší naše holčičí fňukání.
,,Co se stalo?" zeptají se Harry a táta, když se spolu vrátí z města. Podívám se na ně.
,,Nic. Neřeště to, prosím. Život se mi zkrátka hroutí." řeknu naštvaně a jdu do pokoje. Je mi jasné, že máma jim to řekne do slova co mi je. Ležím na posteli a nevím, jestli být naštvaná, nebo smutná. Tak prostě brečím a nic nedělám...