My Teacher

134. Dávní přátelé?

Ležíme nalepeni na sebe a užíváme si každou chvíli. Už je skoro šest ráno a my jsme ani oko nezahmouřili.
,,Bylo to nádherné..." vydechne Freddie. Oba jsme zakryti jen dekou.
,,Ano." potvrdím a zadívám se do jeho očí. Přitáhne si mě ještě blíž a opět začne líbat.

Konečně usneme. Je sice devět, ale my jsme vyčerpaní. Dnešní den hodláme strávit v posteli.
Je to tak nádherný pocit spát vedle muže, kterého miluju. O pár hodin později se probudím. Podívám se na spícího Freddieho. Je tak roztomilý. Otočím se na bok a začnu ho hladit po vlasech. Nechci ho tím ale probudit. Radši toho nechám a vstanu. Hodím přes sebe Freddieho župan, který byl přehozený přes židli a vydám se do kuchyně. Prošmejdím všechny poličky a zjistím, že tu toho moc nemá. Uvařím si teda čaj na probuzení a posadím se s ním do obýváku. Zapnu televizi a projíždím všechny programy. Nic tam nejde. Tak ji teda zase vypnu a vezmu do dlaní hrnek. Čekám, až se probudí můj manžel. To ale asi jen tak nebude podle toho, jak byl večer vyřízený. Rozhodnu se, že půjdu něco málo nakoupit. O Peggy se nemusím starat. Natascha slíbila, že ji bude několik dní krmit ona. Zkouším najít nějaké oblečení. Jelikož tu bydlel jen Freddie, tak tu nenajdu žádné oblečení pro holky. Vyštrachám nějakou košili a kraťasy. Podívám se do zrcadla.
,,Výborně. Teď vypadám jako kluk." zasměju se a napíšu mému miláčkovi vzkaz, že se hned vrátím. Nejdu ale do obchodu. Prvně se chci jít převléct do něčeho dívčího. Odemknu si a tiše se vykradnu do mého pokoje. Otevřu dveře a v mé posteli uvidím spát Nataschu a Tomase. Divím se, že se sem vešli. Pousměju se a vytáhnu nějaké tričko a legíny.
,,Mono. Co tu děláš? Pohádali jste se s Freddiem a teď se stěhuješ, nebo co?" směje se tiše Naty.
,,Dobré ráno. Ne. Chci jít do kaufu, ale nemám oblečení. Půjdeš se mnou?" nabídnu jí.
,,Jasně." vstane tiše a také se převlékne. Opět jsme venku. Snad jsme nikoho z rodiny nevzbudili. Vydáme se směr kaufland.
,,A proč chodíš teď nakupovat po svatební noci?" nechápe Naty.
,,Freddie spí a já neměla co dělat..." pokrčím rameny a do košíku hodím dvě krabice mléka. Natascha si také něco vezme. Zrovna jsme u uzenin, když v tom někdo zavolá mé jméno. Otočím se a spatřím Alexe, jak k nám běží s košíkem v ruce.
,,Čau." pozdravím a kouknu na Naty. Upřeně zírá na Alexe a on na ni.
,,Co je?" nechápu.
,,Eee... Nic. Chtěl jsem se ti ještě jednou omluvit, že jsem nebyl na vaší svatbě. Moc mě to mrzí, ale vážně jsem musel odjet." omlouvá se.
,,To nic." příjmu jeho omluvu a tajně pozoruju Nataschu. Pořád sleduje Alexe. Co jí je?
,,Neviděli jsem se?" otočí se na ni Alex.
,,Co? Eee... Nevím... Možná... Ne... Ano... Jsem Natascha." koktá a neví co říct.
,,Seš to ty? Naty!" vykřikne Alex a obejme ji. Já absolutně nic nechápu. Natascha Alexe asi pozná, protože se usměje a objetí mu oplatí.
,,Jak je to dlouho? Jedenáct let?" žasne Alex a usmívá se na ni. Ona je z toho v šoku.
,,Ano." přitaká a já pořád ničemu nerozumím.
,,Nezajdeme si někam?" nabídne Nataschi Alex a ona bez váhání příjme. Cože? Natascho, co děláš?