My Teacher

166. ,,Odpusť mi, lásko"

Jsem velmi unavená, ale jakobych se bála opět vejít do ložnice, kde ještě stále pracuje Freddie. Vytáhnu si tedy jednu deku a polštář z peřiňáku, který máme v obýváku a ustelu si na gauči. Ještě si dojdu do koupelny a pak pozhasínám všude světla a chystám se ulehnout ku spánku. Pořád mi je líto, jak se Freddie choval. Nikdy na mě nekřičel. (Až na pár vyjímek. Třeba na to, jak jsem k němu přijela do Ameriky s Thomasem a snažila se ho přesvědčit, že je to jeho dvojče...) Ani na to nechci vzpomínat. Opět mi začnou kanout slzy po tváři.
,,Přestaň!" okřiknu se a radši se přikryju a zavřu oči. Po chvíli usínám...

Ucítím, že mě někdo bere do náručí. Nebo je to jen sen? Nechám tedy zavřené oči v domění, že sním. Za chvíli mě ten někdo ale položí na měkkou postel, kterou důvěrně znám. Přinutím se otevřít oči a zamrkám.
,,Proč jsi spala v obýváku, když existuje jistá věc jménem postel?" usměje se na mě Freddie. Jde na něm poznat velká únava.
,,Nechtěla jsem tě rušit..." řeknu opatrně a čekám, co řekne dál.
,,Lásko, narážíš na to, jak jsem vyjel?" Pokývám na souhlas a on se zatváří provinile.
,,Odpusť mi, prosím. Nechtěl jsem tě od sebe odehnat. Jen mi ruply nervy. Už mám vše udělané, tak doufám, že snad zase budu v pohodě a že se to nebude opakovat. Aby jsi byla smutná, nebo se mě bála, je to poslední, co bych chtěl." chytne mě za ruku a já se opět cítím v bezpečí.
,,Ty promiň, že jsem byla tak bezohedná vůči tobě. Jamieho dám mámě a zítra dopoledne pojedu teda do Čejče." řeknu už v zcela pohodě a on se omluvně usměje.
,,Měli bychom jít spát. Oba zítra vstáváme. Dobrou noc, zlato." políbí mě a obejde postel. Poté si lehne na svou půlku a zhasne světlo vedle postele.
,,Dobrou..." promluvím do ticha a přitulím se k němu. Avšak spánek se opět nedostavuje. Myslím na dnešek strávený v kostele. Opravdu tam někdo byl? Viděl nás někdo? A hlavně kdo to byl? Mezi těmito myšlenkami si opět vzpomenu, co jsem před nedávnem slíbila. Musím ten slib dodržet, takže zítra, až se budu vracet ze školy, musím zajít ke knězi, který by mi mohl poradit. S těmito myšlenkami po dlouhé době usínám...

Jako každé ráno mě vzbudí Jamieho pláč. Vstanu, ale nechce mi.  Dobelhám se do koupelny, kde se pod mírným proudem umyji společně  s obličejem. Poté si hřebenem rozčešu mé stále dlouhé vlasy. Uvažuju nad tím, že si je nechám trochu zkrátit. Ale ne zase moc.  Zeptám se Freddieho, co by se mu líbilo. V kuchyni nachystám mléko a teprve potom jdu za Jamiem.
,,Dobré ráno, miláčku." skloním se nad postýlkou a usměji se na něj. Pozná mne a i on se začne smát. Jsem tak ráda, že se i po ránu dokáže smát. Vezmu ho do náruče, přebalím a potom se přemístíme do obýváku, kam si sednu do křesla a dám mu najíst.
,,Jamie, co bys řekl na to, kdybych ti zítra zkusila dát banán ke svačině? Čaj ti moc nešel, tak uvidíme..." promluvím k němu a on na mě jen zírá, mezitím co pije ze skleněné lahve. Opět se neubráním úsměvu. Když konečně dojí, nechám ho rozkopaného na zemi na dece a já volám mamince. Čekám dlouho, než to na druhém konci zvedne.
,,Ahoj. Copak?" ozve se.
,,Ahoj, mami. Jak se máš?" začnu.
,,Dobře. Ty?"
,,Krásně."
,,Copak?"
,,Máš už na dnešek něco, mami?"
,,Ne, proč?"
,,No, chtěla jsem tě poprosit, jestli bys mi nemohla pohlídat Jamieho. Nebo se můžeš zeptat Louisy. Harry i ona by ho jistě rádi pohlídali. Já totiž dnes musím do školy. Ředitelka mě tam chce."
,,Aha. No, dobře. A kdy ho přineseš?"
,,Do hodiny jsme tam. V Čejči mám být ve dvanáct. Díky moc mami. Má tě ráda."
,,Já taky. Budeme se těšit. Ahoj." zakončí rozhovor a típne mi to. Mám skvělé rodiče. Tak obětavé!
,,Miláčku" Babička tě dnes pohlídá." oznámím mu. Leží na zemi a sám od sebe se otočil na bříško. Teprve před dvěma dny to dokázal poprvé. Na čtyři měsíce je to pokrok. I to, že skoro říká 'ahoj'. Položím ho na přebalovací stůl a obléknu. Pak ho dám do kočárku a já sama se jdu převléknout. V pyžamu bych vážně do toho mrazu nešla. Do tašky dám Jamiemu něco na převléknutí a jídlo.
,,Tak můžeme jít." vytáhnu ho z kočárku a vyjdeme na chodbu. Zamknu dveře a sejdeme dvě patra. Před vchodem ho položím do druhého kočárku. Vyjdeme na tichou a prázdnou ulici. Mráz mě okamžitě začne štípat do tváří, a tak si dám kapuci. Dnes trochu zrychlím do kroku, abych byla brzy v mém bývalém domově.

,,Ahoj, Louis." pozdravím ji s úsměvem a ona mě napodobí. V patách jí je opět Harry, který mě rád vidí. Louisa okamžitě uhne ze dveří a nechá mi volný průchod.
,,Ahoj, Mono. Co ty tady?"
,,Máma vám neřekla? Jedu do Čejče a ona bude hlídat Jamieho. Tak jí prosím pomožte, aby nebyla moc unavená. Díky." poprosím je a oni samozřejmě přikývnou. Kočárek jako vždy nechámv předsíni a Jamie, jelikož spí, nechám ho v něm. ANi si nesvléknu bundu a hned spěchám hledat mámu. Místo toho potkám tatínka, jak sedí ve své pracovně a pracuje.
,,Ahoj, zlato." řekne bez úsměvu, což mě trochu zamrzí. Je unavený. Je mi ho líto. Příjdu k němu, pozdravím ho a krátce obejmu. teď se konečně přinutí k úsměvu.
,,Rád tě vidím. A Jamie?"
,,Spí v kočárku." Táta jen pokývá hlavou a nevšímá si mě. Nechci ho více rušit, tak pokračuju v pátrání mé maminky. Nakonec ji najdu v mém bývalém pokoji, jak uklízí. Pozdravím ji.
,,Proč ti Louis nepomáhá?" zeptámse nechápavě.
,,Ona má s Harrym na starost spodek." odpoví.
,,Aha. Jestli pracují spolu ti dva, tak to se výsledku nedočkáš. Jim to vždycky strašně trvá." zasmějeme se a potom dám mámě instrukce ohledně Jamieho.
,,Čau všichni!" zvolám přes celý dům a ke mě se dostanou hlasy ze všech světových stran v domě.

Ahoj! Tak je tu opět nová kapitola po hodně, hodně, hodně dlouhé době... :D
Už mi bylo docela dost blbé, že asi milion lidí se ptlalo, jestli budu pokračovat. Nevadily mi vaše otázky a komentáře, za ty jsem moc ráda, ale vadila mi má neschopnost splnit to, co vám už snad několikátý měsíc slibuju. :) Snad se vám další díl líbí a pokusím se co nejdřív vydat další. Přeji všem hezké Vánoce, které nás za týden čekají.. :) :)