My Teacher

37. Útěk z domu

Je sobota. Probouzím se s mokrýma očima. Venku už vysvitlo slunce. Před dvěma týdny jsme tu byli s Freddiem a prožili jsme tu náš první polibek. Myslím, že se to ale už nikdy opakovat nebude. Táta mě určitě nepustí ani na krok ven o víkendu. Doufám jen, že máma se o mě a Freddiem nedozví. To by už vědělo až moc lidí. Už Teď se bojím, že se to provalí. Vyskočím z postele a obléknu si tričko a tepláky. Jdu do kuchyně. U stolu už sedí všichni. Táta je v pohodě. Jako by zapoměl na jeho včerejší zákaz, kterým mi může zkazit život. Na snídani si každý dáme na co máme chuť. Sedíme a nic neříkáme. Všichni se tváří normálně. I máma.
Po snídani pomůžu uklidit a pak se chystám odejít ven.
,,Kampak?" zeptá se mě táta,  který sedí v obyváku.
,,Jdu ven. Jako vždycky."
,,A za kým?"
,,Za kamarády." ještě přesně nevím za kým půjdu.
,,Budeš doma." řekne rázně.
,,A proč? To mi budeš za chvíli zakazovat i žít?"
,,Mono! Odejdi do svého pokoje. Celý víkend budeš doma. Za tvé chování máš domácí vězení na týden. A dál se o tom nehodlám bavit." vzal si do ruk opět noviny.
,,Ale drahý, dnes k ní příjde učitel na doučování." řekne zaskočeně maminka. Chuděra nemá ponětí, proč jsem dostala tento trest.
,,Takže ty s ním míváš i doučování?"
,,Nechte mě žít můj život!" zakřičím a rozeběhnu se do svého pokoje. Slyším mámu, jak se mě zastává, ale táta je po včerejšku neodbytný. Nechápu to. Celý týden bez přátel. To nepřežiju...
Máma a táta se dohadují. To ne! Nechtěla jsem, aby se zrovna oni dva hádali. Prosím, nic neříkej, tati...
Sedím teda v pokoji a pláču. Vím, že jsem to přehnala. Nikdy nebývám vůči rodičům drzá. Ale to, že musím celý týden tvrdnout doma, to bylo trochu moc. Nehodlám tu jen tak sedět. Proto celý den dělám vzornou. Kreslím si, učím se, uklízím si pokoj, nebo jen tak ležím. Dělám, že se na otce už nezlobím. Tátu to překvapí, ale nic neříká.

Je osm hodin večer. Všichni jsou dole v obýváku. Včetně mě. Díváme se na nějaký nudný seriál. U televize strávíme dvě hodiny. Pak oznámím, že jsem unavená a jdu do svého pokoje. Vážně už jdu spát? Ne. Teple se obléknu. Venku je už chladněji. Počkám, než všichni ostatní odejdou do svých pokojů a nezhasnou. To trvalo si půl hodiny. Když všechno utichlo, šla jsem potichoučku přes kuchyň ke dveřím.
,,Kam jdeš? Nemáš náhodou zaracha?" Prudce se otočím a málem leknutím vyjeknu.
,,Harry!" okřiknu ho.
,,Co? Jdeš za Freddiem? Slyšel jsem, že není doma. Je u rodičů. Něco se jim stalo, ale nevím co."
,,Cože? Odkud to máš?" Mám zlé tušení.
,,Nevím. Děcka ve škole to říkali. Hele, až táta uvidí, že nejsi doma, dostaneš pořádnou dávku od něj."
,,A právě proto to můj milovanej bratříček zařídí, aby se táta nic nedozvěděl." prosím ho o úplné mlčení. Váhá, ale po chvíli však souhlasí. Jsem ráda, že mě neodsuzuje za to, že chodím s učitelem.
Odcházím z domu. I když nevím proč, když Freddie údajně není doma. Stejně to chci zjistit, a tak si to namířím na konec města. Ulice jsou osvícené, takže dobře vidím.
Stojím u paneláku a zvoním. Nikdo se neozývá. Tak teda odcházím. Harry měl pravdu. Je pryč. Nejspíš se Freddieho sen naplnil. Všechno tomu odpovídalo. Otáčím se směrem domů, ale někdo na mě zavolá: ,,Hey. Na koho čekáš?" Podívám se tím směrem. Zamrkám očima abych lépe viděla. Jdu blíž. Nějaká postava sedí u stromu. Když jsem u té postavy, zjistím, že je to kluk. Mého věku.
,,Čau. Za kým jdeš?" opakuje svou otázku. Měl normální postavu, černé, spíše hnědé valsy načesné do vlnky a obyčejné džíny s tričkem.
,,Za nikým. Co je ti do toho?" řeknu, když si ho prohlédnu. I on si mě se zálibou prohlíží.
,,Takže jsi zvonila jen tak pro nic za nic?" nedá se odbýt. Pak ale přestane vyzvídat.
,,Jsem Jacob Clain. A ty?"
,,Neznám důvod, abych se ti musela představit... Seš tu novej?" zeptám se.
,,Jo. Přistěhovali jsme se sem dneska dopoledne. A zítra nastupuju i do zdejší školy. Bydlíš tu, že jo?"
,,Proč to chceš vědět?"
,,Hele, ty o mě už víc polovinu věcí, ale já o tobě vím jen to, že jsi krásná holka beze jména..."