My Teacher

78. Už je čas?

Jaro už je dávno pryč a já se těším na prázdniny. I když už je mám několik posledních měsíců. Pořád nevím, kam půjdu na školu. Freddie už ví. Od začátku června učí na tom sportovním gymplu. Ředitelka gymnázia ho vzala všema deseti. A teď čekám na brzký příjezd Nataschi a Freddieho dvojčete. Za pár dní by se tu měli ukázat.
Je zase další sobota a my sedíme venku na zahradě a jíme oběd. Dnes i s Freddiem.
,,Koukám, že Peggy by si dala s námi." utrousí táta, když klisna příjde k ohradě a natahuje krk k nám. Já si dělám velké starosti o mámu. V těchto dnech má termín a poslední noci nespala, protože jí bývá špatně. Dokorka říká, že je to normální. Že miminko už brzy příjde mezi nás. Moc se těšíme, ale i přesto máme strah o maminku. No, zatím je všechno v pořádku. Slunce svítí, teplota jen stoupá výš a mírný vánek nás příjemně chladí. Když dojíme s Freddiem uklídím ze stolu, ale ostatní si ještě povídají o něčem veselém. Zrovna umívám nádobí a Freddie ho uklízí, když uslyším tátův vyplašený hlas...
,,Co se stalo? Lásko?" máma chtěla vstát ze židle, ale upadla. Rychle běžím ven a vidím, jak jsou všichni nasáčkovaní u mámy.
,,Co se stalo?" ptám se.
,,Praskla jí voda. Musíme ihned do nemocnice!" snaží se nepanikařit táta. Však si tím prošel už dvakrát.
,,Freddie, odvezeš zbytek!" rozkáže táta, když posadí mámu do auta. Ta se svírá v bolestech, ale snaží se to skrýt. Freddie nastartuje auto a já si sednu dopředu. Na zadních sedačkách sedí Harry s Louis. Mám starch. Ale proč? Vždyť za pár hodin budu mít dalšího sourozence!
K porodnici dojedeme zaráz s tátou.
,,Dobrý den. Má žena bude rodit. Eee... Sarah Posey."řekne ve spěchu táta jedné ze sestřiček na recepci.
,,Ano. Počkejte chvíli. Dovezou vám vozík a pak půjdete na pokoj. Tam se o vás postarají." řekne vlídně sestřička. Ano. Během chvíle už se nám máma ztrácí z očí a mizí v jednom z pokojů. Ještě než stačí odejít, táta nám přikáže, abychom čekali. Celý ten proces trvá jak známo i několik hodin. Tak se tedy posadíme na jeden z gaučů, které tam jsou a čekáme.
,,Uf. Jak dlouhouž tu jsme?" zeptá se Freddie. Kouknu na mobil.
,,Eee... Hodinu a půl." Položím si hlavu na jeho rameno. Freddie i Harry jsou dost vyděšení, protože každou chvíli slyšíme ženský křik. Já s Louis to tak nebereme, ale kluci... Myslím, že ještě popřemýšlí nad těmi našimi dětmi. Ještě mě nepřestal ovládat strach. Co když se jí něco stane? Co když se stane něco malému? Ani jedno z toho bych asi nepřežila. Ne. Další smrt ne. Za poslední rok toho bylo až příliš. Konečně z pokoje vyjde táta. Je na něm poznat nervozita a strach. Ihned vstaneme.
,,Jak je na tom?" dostanu ze sebe.
,,Ještě má stahy. Ale docela dobře to zvládá. Zatím je všechno v pořádku. Kdyby se cokoli stalo, řeknu vám." a odejde zpátky. My si zase s úlevou sedneme. Chytnu Freddieho za ruku, protože se trochu klepe.
,,Co je?" zeptám se ho.
,,Nic." zapírá.
,,Nekecej. Co je?"
,,Vážně nic."
,,Bojíš se?"
,,No."přizná po chvíli.
,,A proč?"
,,Nevím jestli to zvládnu."
,,A co?" nechápu.
,,Kdybys ty byla na jejím místě, zbláznil bych se jaký bych měl strach, že o tebe příjdu." Aha. Tak jsem měla pravdu. Rozmýšlí si, jestli bude chtít nějakého potomka.
,,Neboj. Než to nastane, tak to bude trvat ještě hodně dlouho." utěšuju ho.
,,No..." zaváhá a trošku se usměje. Co? Jaký 'No'?...