Hired for Styles (Czech story)

62. Too Quiet

"Harry." Nadechla jsem se, když jsem se dívala, jak jde k naším dveřím od domu. On je ten, který teď odchází, ale nenechám ho odejít. "Prosím, neodcházej." 

Jeho oči jsou bez života, otočil se ke vchodu, věci má zabalené a je oblečený v obleku. 

"Miluju tě." Brečím, snažím se ho přinutit, aby zůstal. Nemůže odejít, ne, prostě nemůže. Potřebuju ho. 

"Je to směšné." Začal. "Jak si myslíš, že tomu věřím." 

"Ne, fakt tě mám ráda, Harry. Prosím, zůstaň tady." Dusím se. "Nemůžu bez tebe být." Tahám ho za oblek. "Prosím."  

"Nemiluju tě Arianna. Když smlouva skončí, nikdy tě potom nechci vidět." 

"Arianna, probuď se." Když jsem otevřela oči, uviděla jsem Harryho jak semnou třese. 

"Co je?" Zalapala jsem po dechu. Nabyla jsem vědomí. 

"Plakala jsi." Říká mi a pořád je nademnou. "Měla jsi špatný sen?" 

"Já.." Byl to jen sen, jen sen. Vydechla jsem úlevou. "Tak nějak." 

"Říkala jsi moje jméno, nejmíň čtyřikrát." Nervózně se zasmál. Vždycky řekne něco, co mě přivádí do rozpaků. "Chceš si o tom popovídat?" 

"Ani ne." 

"Dobře." 

Byl to jen sen. Harry mě pořád miluje.  

No, to nevím jistě. Myslím, že on mi to ještě, co jsem přišla, neřekl ani jednou. 

"Kolik je hodin?" Ptám se, protřela jsem si oči a modlila se, ať už je nejvyšší čas jít z postele. Nechtěla jsem jít ještě spát. 

"Ehm." Světlo z jeho mobilu na několik sekund osvítilo pokoj. "Skoro osm." 

"Dobře." Snažila jsem se mít oči otevřené. 

Už je první týden v lednu, a jsem si jistá, že dneska je den, kdy se Anne, Robin i Gemma vrací domů. Vypadá to sobecky, ale jsem ráda, že budu mít Harryho pro sebe. 

"Harry?" 

"Ano?" Nevím, proč jsem to udělala, jen jsem chtěla slyšet jeho hlas. 

"Um." Řekla jsme první kravinu, která mě napadla. "Proč tu byl takový bordel, když jsem se vrátila?" 

Byla to fakt katastrofa, a uklidit to trvalo dva dny. Harry nebyl tak nepořádný, vzpomínám si, jak to bylo divný, když místnost byla přeplněná. 

"Oh, um." Přemýšlí. Možná ho jenom nestihl uklidit. "Po tom, co jsme se rozešli, jsem se o všechno přestal starat." 

Oh. 

Jsem ráda, že je tak otevřený, ale teď nevím co říct. Né, že bych někdy ani věděla, co na to říct. 

"Myslíš, že už jsou vzhůru?" Změnila jsme téma, asi příliš brzo. 

"Ne, asi ne." Sluneční světlo už začíná prosvítat přes žaluzie. Vím, že všichni budeme mít snídani než vyrazí, takže nemá smysl se teďkom jít najest. Nechtěla jsem někoho probudit. 

"Jsi unavený?" Ptám se, když zívl a znám odpověď. 

"Ano." Jeho hlas je hluboký a ospalý, jako každé ráno. Milovala jsme ho. 

"Nechám tě spát, potom, promiň." Řekla jsem, posadila jsem se a vstala z postele vyčistit si zuby a nějak zabit čas. 

Jedným rychlým pohybem mě Harry zatáhl zpátky, ruku má okolo mého pasu.