Hired for Styles (Czech story)

57. "I'll say."

Blokované číslo a moje srdce prudce bije. Samozdřejmě nevím, jestli to volá Harry, ale nemůžu to ani vyvrátit. Co když to je on, volá ze soukromého mobilu, takže ví, že mu to zvednu? 

Přísahám, že když to bude ten posranej teleshoping, nebo jak to mám nazvat, tak zůstanu na telefonu celé hodiny a budu poslouchat jak brečím. 

Kliknu na tlačítko pro přijetí hovoru a dám si mobil k uchu.  

"Haló?" Váhávě jsem řekla. Co když volá, abych si přišla pro zbytek věcí? A nebo říct...  

"Arianna! Konečně!" Je to Catherine. Je to jen kráva Catherine. 

"Snažila jsem se ti dovolat už celé století, proč si mi to nezvedala?" 

"Byla jsme zaneprázdněná." 

"Jak říkáš." Zamumlala. Co to má znamenat? 

"Dneska musíš přijít do mé kanceláře." 

"Nemohla si mi to jednuduše napsat?" 

"Psala jsem ti. Psala jsem ti celý týden. A víc jak týden. Ani jsem ti volala." To je pravda. "Myslela jsem si, že když mi neodpovídáš, že jsi si mě zablokovala, a podívej!" 

"Dobře." 

"Příjdeš do mé kanceláře?"  

"Ne, ale dobře." Nechci k ní jít, nechci s ní mluvit a jsme si jistá, že nechci poslouchat , jak na mě bude křičet.  

"Ty přijdeš do mé kanceláře. Zavíráme v jedenáct večer a otevíráme až po Vánocích." 

"Skvělé! Potom se teda uvidíme až po Vánocích!" Zním jako mrcha, ale moje pocity jsou jiné místo naštvanosti jsou teďkom bolestivě smutné. 

"Ne, Arianna, je to vážné. Musím s tebou mluvit." 

"Teďkom mluvíme." Neříká nic. Co když bude Harry v její kanceláři? Fakt ho chci znovu vidět? "O čem.?" 

" O všem." Řekla. "Potřebuješ, abych pro tebe někoho poslala?" Měla bych jít? 

"Jo." Možná tam bude Harry a možná mu Catherine vysvětlí, proč jsem nemohla ukončit smlouvu a můžeme pracovat na našem vztahu. 

"Fakt? Dobře." Odmlčela se, určitě se podívala na hodiny na stěně ve své kanceláři. 

"Pošli mi adresu kde jsi a já pro tebe někoho pošlu." 

"Dobře." Zavěsila jsem a jdu si najít džíny, která jsem měla předtím. Je mi jedno, jestli jsou špinavé, jestli nepůjdu ven v těchto kraťasech. Poslala jsem ji sms s názvem hotelu a Catherine mi hned odepsala : "bude tam za 15minut." 

Nesnáším čekání. Patnáct minut je jako hodina, když jste sami a myslíte nad vaším zlomeným srdcem. 

Vidím luxusní auto, která zaparkovalo před mými okny a vezmu si mobil, takže zbytek mých věcí zůstane tady. Mám pocit, že se sem ještě vrátím. 

Řidič auta mi je hodně povědomý, ale nevím přesně kdo to je. 

"Můžete si změnit stanici, jestli chcete." Řekl, když jsme zastavili na semaforu a ukázal na rádiové ovládání na zadním sedadle. 

"Jo, děkuji." Někde jsem ho už viděla. 

"Vezl jsem vás tak před týdnem a nebo dvouma, že?" Snažím se přemýšlet, on? "V mým taxíku?" 

"Oh! Ano!" Cítím se hrozně, že jsme zapomněla, ale předtím toho na mě bylo moc. Co mám teďkom říct?  "Ehm, jak se máš?" 

"Dobře." Zasměje se. "Vy pracujete pro Modest?"