Hired for Styles (Czech story)

52. Nothing.

Přišli jsme do malé, z poloviny prázdné restaurace na konci ulice, byla jsem přivezena na to místo a rozhodla jsem se svýmu řidiči aby odešel.  

"Kolik?" Ptám se, když jsem si vzala všechny svoje věci. Fakt si vezmu do restaurace kufr? 

"Nedělejte si stím starosti." Řekl mi řidič, když je ve svém autě. 

"Jste si jistý? Mám dost." Přikývl  a nastartoval auto. Asi semnou soucítí, brečela jsem celou cestu. "Fakt děkuju." 

Kufr je těžký, když ho tahák do restaurace. Holka, která mě obsluhuje, má strašný postoj, ale aspoň vím, že mě nelituje. Není tu nikdo, kdo by jedl, jenom já a nějaký chlap předemnou, jsem ráda. Nikdo nemůžu vidět, jak hrozně vypadám. Objednala jsem si sendvič, a trvá nejmíň deset roků než ho dostanu, ale neměla jsme náladu se s někým hádat. Jednou jsem si kousla a nemůžu se přinutit si dat další.  

Vzpomínám si, jak mě sem jednou Harry přivedl. Donutil mě vyzkoušet polívku, kterou mi objednal, byla vynikající. Přemýšlela jsem nad tím a oči se mi zaplavily slzami. Ještě nejsme od sebe tak dlouho, ale mám pocit, že je to už několik měsíců. Chybí mi. Chci vidět jeho úsměv a chci abych si tyto hrozné šaty vyslíkla a dala si jeho mikinu. Pár hodin by jsme žertovali, jak se to vlastně stalo? Sakra, znovu brečím. 

Kufr je položený vedle mého stolu, když jdu na záchody si pro kapesníčky. Pochybuju, že ten chlap nebo ta servírka, by mi ho vzali. 

Moje pusa se otevřela, když jsem uviděla samu sebe. Vypadám jako panda. Moje řasenka a oční linky jsou rozmazané, nevěděli byste, jestli jsem člověk, mysleli byste si, že jsem celé týdny nespala. Moje tvář a nos jsou červené od pláče a ze zimy, ale hlavně od pláče a moje vlasy vypadají jako 'nespala celý týden'.  

Vzala jsme si kousek toaletního papíru, trochu jsem ho namočila a utřela jsem si oči. Trvá mi to dýl než pár minut, ale snažím se vypadat znovu dobře. Umyla jsem se studenou vodou, než jsem se na sebe znovu podívala. Pořád to vypadá hrozně, jen o něco míň než předtím. 

Vytáhla jsme mobil z kapci a vytočila Harryho číslo. Možná se schladil a bude chtít semnou mluvit. Za pokus to stojí.  

"Ahoj, tady je Harry. Nemůžu vám to teď zvednout, nechejte zprávu a já vám zavolám později." Harryho hlas na druhé staně, už podruhé.  

"Harry?" Škytla jsem. Nechci plakat, ale jeho jméno mi uvízlo v krku a vyšel vzlyk. Nechci ani pomyslet na to, co řeknu o pár minut. 

"Prosím, můžeme si o tom promluvit? Nikdy jsem nechtěla, aby se to stalo, prosím, zavoláš mi nazpátky?" Musím sním mluvit. "Miluji tě." Znovu jsem mu to řekla. "Fakt tě miluju Harry. Miluju tě tak moc, nikdy jsme ti nechtěla ublížit. Nechtěla jsem, aby se něco takového stalo." Musím zadržet dech, abych se udržela neplakat do mobilu. "Fakt tě miluju."  

Píp. To značí, že moje zpráva je příliš dlouhá. Nemám ani dostatek času mu říct, jak hodně ho miluju. Opřela jsme se loktem o umyvadlo a znovu jsem se rozbrečela. Proč tak hodně breřím, kurva.? 

"Ehm, jsi v pořádku?" Chlap, který seděl předemnou se objevil ve dveřích. tady je dovolené chodit na dámské záchody? Vlastně, vypadá někam povědomě. 

"Jo, v pohodě."  Znám ho. Na tváři má jizvu.. bože jak se jmenuje? 

"Promiˇm, slyšel jsem, jak brečíš a ..." Říká. Byl to Nick? A nebo Noah?  "Jo, ty jsi Arianna, že?" 

"Jo.." Sakra, jak se jmenuje? "Nate?" 

"To jsem já." Nastalo trapné ticho, co já a Harry jsme nikdy neměli. "Proč brečíš?" 

"Uh.." Nechci mu to všechno vysvětlovat. Nechci mi ani říct, že Harry a já jsme se rozešli. Rozešli jsme se? 

"Je to v pořádku, kyž nechceš, nemusíš." Kousla jsem se do vnitřní strany úst, snažila jsme se zastavit pláč. Začíná to bát trapné. Chci aby Nate odešel a nechal mě tu samotnou,ale on tam stojí s prázdným výrazem. 

Chystám s emu říct, aby odešel, například 'Musím na záchod' ale přerušilo mě zvonění mého mobilu. Harry? 

Nate odešel z místnosti. Co mu řeknu? Harry, za všechno se omlouvám. Miluju tě a můžu prosím přijít domů, můžeme si o tom promluvit a prosím neřekni mi, že mě nenávidíš? 

Nadechla jsem se a zkontrolovala jméno volajícího. Perrie. Sakra. Doufala jsem, že by to mohl být Harry. 

"Haló?" Odpovím. 

"Co se děje?" Je slyšet, že jsem brečela? 

"Nic." Snažím se uklidnit svůj hlas. "Řeknu ti to večer."   

"Pořád jedeš?" Sakra, kolik je hodin? "Potřebuješ svést?" 

"No, ne. Budu tam za minutku. Promiň." 

"Jsi v pořádku, zavolej mi jestli se ztratíš, nebo tak něco?" 

"Dobře, v pohodě.Děkuju." Snažím si upravit vlasy v zrcadle, bež se vrátím ke svýmu stolu, ale pořád vypadám hrozně.  

Můj účet za sendvič, který jsem ani nejedla, je neuvěřitelný, ale zaplatila jsem a nechala i nějaké spropitné. Můj kufr je pořád na místě, jak jsem řekla. Nate je v jeho autě a kouří cigaretu, když m uvidí, čeká v autě a já sedím na lavičce. 

"Potřebuješ svést." Ptá se. 

"No." Nevím, jestli sním mám jt do toho baru. "Vlastně mi už přijíždí taxík." 

"Jsi si jistá? Kam jedeš?" 

"Do baru na okraj města." Nemapatuju si, jak se volá. 

"Na okraj města? Jedu cestou,." Je celkem milý a taxíkem by to stálo majland. Stejně, potřebuju někoho , kdo by mi pomohl odvrátit se od svých problémů a většina taxikářů nejsou příliš konverzativní. Aspoň né semnou.

"No tak."   

"Dobře."