S krví upíra

40. kapitola - Krvavý konflikt

Kristen
Prudce jsem se nadechla. Nečekala jsem to. Tedy napadlo mě to, ale vždy jsem takové myšlenky zavrhla.
,,Počkej! Kam jdeš! Říkala jsi, že neodejdeš.'' zděsil se otec, když jsem chtěla beze slova odejít. Vím, že by to bylo neslušné, ale musím to vydýchat. Nestává se mi totiž moc často, že bych se dozvěděla, jsem právoplatným vůdcem smečky. A ještě k tomu smečky, ve které jsem sama byla před několika dny sama členem.
,,Musím se jít proběhnout. Vstřebat to. Neboj, já se vrátím.'' uklidnila jsem ho a pak odešla. Hned na kraji lesa jsem se přeměnila a rozběhla se náhodným směrem. Les pod pokrývkou sněhu byl opravdu nádherný. Vypadalo to tu tak... kouzelně, pohádkově a romanticky. Na větvích vysokých borovic, smrků a dalších stromů se třpytil bílý sníh a dolů výhružně trčely dlouhé i krátké, tenké i tlusté, rovné i zakřivené rampouchy. Aniž bych zapojila svůj čich, dokázala bych jako pes vystopovat malého zajíce, myš nebo srnu a to díky jejich stopám ve sněhu. Kolem mě panoval božský klid, žádné zpívání ptáčků ani ševelestění listů. Z nebe se snášely další sněhové vločky a na mém tmavem kožichu zanechávaly bílé flíčky. Kdybych měla kožich černý, za chvíli bych vypadala jako dalmatin.
Čím dále do lesa jsem pokračovala, tím jsem měla zvláštnější pocit. Zdálo se mi, že jsem mezi strany zahlédla, byť jen nepatrný, pohyb. Přikrčila jsem se co nejblíž k zemi a plížila se ke keři. To, co jsem však viděla mi vyrazilo dech. Dívala jsem se na malou mítinku, kde jsem zahlédla i mé dva přátele - Nina a Julii. Nebyli tam však sami. Oba byli přivázaní ke stromu tlustými provazy bez možnosti úniku nebo přeměny. V očích se jim odrážel strach, ale i odhodlanost.
,,Tak znovu. Kde je ta holka?'' sykl na ně jeden z mužů a dál si pohrával s dýkou, kterou měl v ruce.
,,Nic ti neřekneme!'' vyprskla na něj Julia. ,,Ty jeden hnusný červe!''
,,Dávej si pozor na jazyk. To, ze jsi přežila poprvé neznamená, že přežiješ i dnes.'' slizce se usmál. Všimla jsem si, že má velkou jizvu přes ohryzek, stejně jako ten muž, co Julii pokousal. To je on!
,,Takže mi ani jeden z vás neřekne, kde Kristen je?'' zkoušel to dál. On hledá mě! Nesmím dovolit, aby je kvůli mně zabil!
,Frede! Frede! Potřebuji tě. Sežeň všechny členy smečky, za několik minut budu u domu. Vysvětlím to pak!' vykřikla jsem do spojení mezitím co jsem plnou rychlostí utíkala k domu.
Když jsem tam asi za pět minut doběhla, už stáli všichni, kromě Nina a Julie, venku.
,,Co se děje?'' ptal se hned Fred.
,,Julia... Nino... Lovci!'' koktala jsem zadýchaně.
,,Lovci!?'' podivil se Samuel. ,,Kristen, mluv srozumitelně!''
,,Julii a Nina chytli Lovci. Byl tam i ten, který ji pokousal. Drží je na malé mítince asi dva kilometry odsud. On... on chce mě. O ně se vůbec nezajímá.'' blekotala jsem a ani nevěděla, jestli to dává smysl.
,,Musíme je zachránit.'' rozhodla ihned Amber.
,,Zadrž. Nenutím vás jít. Vím, že někteří máte s Lovci nepříjemné zkušenosti a já ti akceptuji.''
,,Ti dva do naší smečky patří. Musíme jim pomoct.'' ozval se Will.
,,Nemusí se ale jednat jen o záchrannou misi.'' upozornil je Samuel obezřetně.
,,Našimi největšími zbraněmi jsou drápy a tesáky.'' přidal se Leo.
,,Nezapomeňte, že jde o vyhoštěné nebo bývalé vlkodlaky. Ostatní tohoto druhu upřímně nenávidí.''
,,Jdeme.'' uzavřel to celé Adrian.
,,Veď nás.'' ukázal Samuel na mě. Já neváhala a ihned poté, co jsem se přeměnila, vyrazila jsem do lesa. Bylo mi jedno, že mi ostatní nestíhají, musím se k Ninovi a Julii dostat dřív, než bude moc pozdě. Těsně před mítinkou jsem zastavila a počkala na ostatní.
,Půjdu tam.' oznámila jsem Fredovi.
,Zbláznila ses? Nikam nechoď!' vykřikl na mě.
,,Musím jim pomoct. Oni chtějí mě. Já tam půjdu a zachránit je. Vy se do ničeho nepouštějte, jen kdyby to bylo nezbytně nutné.'' oznámila jsem jim.
,,To ti nedovolím.''
,,Neptala jsem se tě na svolení. Už nejsem ve tvé smečce, Samueli.'' sykla jsem na něj a vstoupila jsem na mítinku. ,,Tady jsem!'' řekla jsem dostatečně nahlas, aby mě slyšeli. Všichni se na mě otočili. Bylo tu asi deset Lovců a dva mi přátelé, kteří na mě valili překvapením oči.
,,Kristen!'' usmál se Lovec, jako bych byla jeho dávný kamarád. ,,Tak přeci jen ses ukázala.''
,,Okamžitě je pusť.'' přikázala jsem mu.
,,A co za to? Nebudu dělat nic jen pro tvé krásné oči, holčičko.''
,,Pusť je výměnou za mě.'' nabídla jsem mu. Vyděšených a prosebných výkřiků Julie jsem si nevšímala.
,,Lákavá nabídka. Nevím však, jestli je pro mě výhodná.'' zamyslel se muž.
,,Nechtěli jste snad od samého začátku mě, a ne tyto dva ubohé vlkodlaky? To já vládnu všemi všemi živly, to já jsem měla matku upíra, oni dva jsou proti mně nicky!'' řekla jsem povýšeně. Teď jsem děkovala Bohu za to, že si pamatuji, jak namyšlená jsem byla kdysi.
,Kristen! Co to krucinál děláš?' vykřikl skrs spojení Fred.
,Nepleť se do toho!'
,,Takže abych to dobře chápal, nabízíš svůj život výměnou za ten jejich? Jak ti mohu důvěřovat?'' provrtával mě pohledem. Pomalu jsem se k němu přiblížila a laškovně ho pohladila a jednom ze svalů.
,,Už mě nudí být jej mezi obyčejnými vlkodlaky a lidmi. Já chci víc. Chci vládnout všem upírům i vlkodlakům a jen díky vám toho můžu dosáhnout.'' šeptala jsem mu do ucha. Podle šokovaných výrazů v obličejích Nina i Julie jsem poznala, že mě slyšeli. Oni ale nemohli tušit, že je to jen část mého, ne příliš dokonalého, plánu.
,,Tak dobře. Odvaž si ty své nicky.'' svolil. Mohla jsem slavit malé vítězství, protože mi uvěřil. Pomalu, jako by mi na tom nezáleželo, jsem došla ke kamarádům a začala je odvazovat.
,,Kousek odsud na vás čeká Samuel se smečkou. Běžte k jim a všichni odsud zmizte. O mě se nestarejte, postarám se o sebe.'' pošeptala jsem jim úplně potichu tak, aby to slyšeli jen oni. Pak jsem ale dodala nahlas: ,,Zmizte odsud! Táhněte si ke své prašivé smečce!''
Oba vyděšeně utekli tím směrem, kterým jsem jim ukázala a já mohla jen doufat, že odsud opravdu všichni odejdou. Mám však neblahý pocit, že tak jednoduché to nebude.
,,Tak krásko, když už máš ty své kamarádíčky pryč, můžu ti s jistotou říct, že moc přesvědčivě lhát neumíš.'' ušklíbl se. Pak se ke mně vrhlo asi pět Lovců. Chytili mě tak, že jsem se nemohla ani pohnout. Už jsem se chystala použít energii, ale v tu chvíli se z keře vyřítil mohutný vlk světle šedé barvy. Za vůdcem se vynořili i ostatní členové smečky - Adrian, Amber, Leo, Will, Fred a dokonce i Nino s Julií.  Kdybych neměla zacpanou pusu, vykřikla bych na ně, ať odejdou, protože to není jejich boj. Teď jsem už energii použít nemohla.
Samuel několikrát výhružně zavrčel, ale dočkal se jen vysmátí všech Lovců.
,Frede, zastav to!'
,Ne. Zabijí tě!'
,Nesmíte bojovat! Kvůli mně ne! Stáhněte se.' prosila jsem ho přes spojení.
,Právě kvůli tobě.'
To už ale bylo pozdě. Několik Lovců se přeměnilo do svých vlčích podob a Samuel se na ně vrhnul. Do vzduchu vytryskly první, a ne zdaleka poslední, kapky krve. Těžko však poznat, čí krev to byla. Já jsem se tam jen zmítala, avšak pevné ruce mužů mě vždy udržely na místě. Zbyly mi tak jen oči plné slz a strachu. Najednou se kolem mě prohnal černý a tmavě hnědý vlk, každý mě zbavil mé přítěže a já se konečně pořádně rozhlédla po celé mítince. Jen stěží jsem dokázala rozeznat přeměněné Lovce a členy Samuelovy smečky.
,,Vemte všechny a běžte odsud!'' křikla jsem na Adriana a Freda. Na znamení přikývli, poznali jsme, že nemáme proti takové přesile šanci. Oba se rozutekli a Julii, která znatelně přehrávala s jedním mohutným vlkodlakem. Není se čemu divit, přeměnou prošla sotva před několika dny. Všichni se začali stahovat do ústraní, tedy všichni kromě Samuela. Ten se hrozivě pral s tím mužem, co přeměnil Julii.
Na mě se v tu chvíli vrhl béžově zbarvený vlk s dlouhou jizvou přes přední levou tlapku. Vůbec jsem ho neviděla, jelikož se mé oči soustředily na bitku našeho vůdce smečky. Strhl mě s sebou a zem a vycenil na mě tesáky. Myslela jsem, že mě zakousne, ale on chvíli váhal, čehož jsem využila a zakousla se mu do nohy. Zavyl bolestí a mě se tlama naplnila železnou pachutí jeho krve. Odstrčila jsem ho od sebe a on dopadl na velký kámen a zůstal ležet. To ze žije, prozrazoval jen jeho zvedající se hrudník.
Najednou to vše skončilo. Samuel, už ve své lidské podobě ležel ve sněhu, který se pod ním začal zbarvovat do ruda, a z břicha mu zlověstně trčela dýka. Nikdo nebojoval, všichni jen sledovali, co se bude dít. Přes slzy, které se mi nahrnuli do očí, jsem téměř neviděla. Zlostí i smutek jsem pocítila, jak se kolem mě ještě ochladilo a sněhové vločky do mě naráží větší silou. Je to tu zase.
,,Zmizte!'' křikla jsem ještě. Nevím, komu to bylo určené - jestli smečce nebo Lovcům. Každopádně se začaly stahovat obě dvě strany.
,,My si tě ještě najdeme!'' stačil ještě říct nějaký muž a pak všichni utekli. Zbabělci! Silou vůle jsem vánici zastavila a vrhnula jsem se k Samuelovi. Zemi pod ním se zmáčela jeho horká rudá krev vytékající z hluboké rány.
,,Samueli... ne... prosím... nesmíš odejit...'' vzlykala jsem. Cítila jsem i ostatní, kteří se kolem nás postavili.
,,Po-poslouchej. Ne-nezbývá mi moc času. Jsem na t-tebe hrdý. N-a vás vš-všechny. Jste v-vel-mi stateční. T-tohle j-je vá-vál-ka.'' vysoukal ze sebe. Jeho slzy se míchaly s krví. Najednou se rozkašlal, ale po chvíli okolím zavládlo ticho. Jeho hrudník se nezvedal, že oči mu vyprchala všechny jiskry a také život. Ted už to byla jen prázdná lidská schránka bez duše.