S krví upíra

6. kapitola - Útok

Adrian
Věděl jsem, že Kristen poslouchá nad schody. Ale nechal jsem ji. Brzo se dozví, o čem jsme mluvili.
Za týden má 17. narozeniny. Takže se to dozví poměrně brzo.

Kristen
Ležela jsem na posteli. Nemohla jsem usnout a tak jsem se rozhodla, že půjdu za otcem. Zaklepala jsem a pak vešla.
,,Kristen, co tu děláš?'' podivil se.
,,Nemohla jsem spát, tak mě napadlo, že jsme spolu poslední dobou vůbec nemluvili.''
,,Nojo, bylo toho nějak moc. Moc práce.'' řekl otec a odložil na noční stolek knihu, kterou zrovna četl.
,,Jak se daří firmě?'' zajímala jsem se až s přehnaným zájmem. Otec to však asi nepoznal a rozzářily se mu oči.
,,Firma se má mnohem líp, než před dvěma lety.''
Tak, teď musím dojít k jinému tématu, k tomu, kvůli čemu jsem přišla.
,,Když jsem se vzbudila, slyšela jsem, jak se dohaduješ s Adrianem. Co se stalo?''
,,Ty jsi náš slyšela?'' zhrozil se otec.
,,Nechceš ho vyhodit, že ne?'' zeptala jsem se na oko vystrašeně. Slyšela jsem, jak si oddychl. Nejspíš proto, že si myslí, že jsem opravdu nic neslyšela. A to je můj záměr.
,,Ne, neboj, holčičko.''
,,Nejsem už žádná holčička.'' zasmála jsem se.
,,Máš pravdu. Jsi krásná mladá žena.''
,,Tati, můžu mít otázku?'' zeptala jsem se. Toto do mého plánu nepatřilo ani náhodou. ,,Kde je má matka?''
,,Ale...'' vzdychl otec po chvíli mlčení.
,,Žádný ale! Jak jsi řekl, jsem už mladá žena. Pochopím to.'' žadonila jsem dál. Poposedla jsem si k němu blíž. Otec si sundal brýle, které měl do teď nasazene a promnul si oči.
,,Kristen, teď mě dobře poslouchej. Netuším, kde tvá matka je. Ale když si měla teprve několik měsíců, udělala matka to nejtěžší rozhodnutí. Opustila tě, ale věř mi, že to udělala pro tvoje dobro.'' řekl unaveně. Mě se však zdálo, že lhal.
,,To slýchávám snad v každém druhém filmu. Opustila tě, ale udělala to pro tvoje dobro! Myslela na mě vůbec, když odcházela? Pomyslela na to, jaké to pro mě bude vyrůstat bez matky? A když to udělala pro mé dobro, proč se mi za ty roky neozvala?'' vykřikla jsem zoufale. Otec se zřejmě trochu polekal, protože s sebou trhl.
,,Poslyš, Kristen, měla pro to vážné důvody. Nikdy...''
,,Tak mi ty důvody řekni!'' vykřikla jsem.
,,Nemůžu. Nepochopila bys to!'' začal zase otec. Mluvil by snad dál. Dal by mě krmil těmi lživými informacemi. Jako to dělá už od mého dětství. Ale tentokrát je nehodlám poslouchat. Se slzami na krajíčku jsem seskočila z postele a utekla do svého pokoje. Zamkla jsem za sebou, a teď už s brekem, jsem s sebou práskla do postele.

Rano bylo chladno. I v teplé bundě mi bylo chladno a nevyspání mi k tomu taky moc nepomohlo. Usnula jsem až po jedné hodině ráno. Pořád jsem přemýšlela nad tím, co mi včera řekl otec. Proč mi nechtěl říct pravdu? Pochopila bych to. Ať už moje matka udělala v minulosti cokoliv, mám právo to vědět. Jsem přece její dcera! Čím víc nad tím však přemýšlím, tím víc se mi má matka zprotivuje. Neozvala se mi, nechala mě tu. Copak takhle se chová opravdová matka?
Beze slov jsem došla až do třídy a posadila se na své obvyklé místo. Julia tu dnes nebude, je nemocná. Alespoň se mě nebude na nic vyptávat.
S otcem jsem od včerejška nepromluvila ani slovo. A Adriana jsem dnes taky ještě neviděla. Je ale pravda, že jsem z domu vyběhla hodně rychle, bez snídaně, bez svačiny. Nechtěla jsem riskovat, že se s otcem potkám.

Celý školní den mi utíkal pomalu. Alespoň si mě ale nikdo z učitelů a ani spolužáků nevšímal. Zvonění jsem vnímala jen slabě, rozhovory ani probírané učivo od učitelů jsem nevnímala vůbec. Pořád jsem přemýšlela nad matkou, otcem a celkově nad vším.
Konečně začalo zvonit z poslední hodiny. Smetla jsem učebnice z lavice do aktovky a pomalu se začala sunout do šatny pro boty.
Sotva jsem se tam dostala, skoro nikdo tu už nebyl. Pomalu jsem odemkla skříňku, vyndala boty a přezula se. Když jsem ze skříněk vycházela, nebyl tu už nikdo.
Otevřela jsem vchodové dveře školy a zastavila se před nimi. Venku bylo zataženo a lilo jako z konve. Vůbec jsem si nevšimla, kdy začalo pršet. Nebe bylo temné jako v podvečer.
Ustoupila jsem o krok vedle, protože se vedle mě začaly dveře otevírat znovu. Z nich vyšel Adrian. Uhnula jsem pohledem, protože i s ním jsem neměla zrovna chuť mluvit. Určitě nás s otcem včera slyšel.
Povzdechla jsem si a chystala se do lijáku vejít, když v tom Adrian promluvil.
,,Proč se mnou nemluvíš? Naštval jsem tě něčím?'' zajímal se. Oba jsme stáli před vchodovými dveřmi od školy.
,,Ty ničem.'' špitla jsem sotva slyšitelně.
,,Tak co se děje?''
,,Já... pohádala jsem se s otcem a moc se mi nechce domů.'' řekla jsem proti své vůli. Vždycky když se nablízku objeví Adrian, moje tělo si dělá úplně co chce. Kupodivu už nic neřekl a jen vkročil do deště. Teď jsem si všimla, že v rukou svírá černý deštník. Najednou ho rozevřel a rukojeť mi vtlačil do ruky. Tudíž na něj začaly dopadat malé studené kapky deště.
,,Vem si to, budeš nemocný!'' protestovala jsem a chtěla mu ten deštník vrátit. On však o krok ustoupil.
,,Nebudu, neboj. A navíc, to ty se tu třepeš zimou.'' usmál se. Za tu chvíli, co stojí na dešti, se mu začaly vlasy lepit na čelo a oblečení k tělu. Natáhla jsem ruku a přitáhla Adriana k sobě.
,,Nebudeš moknout!'' řekla jsem rázně. Oba jsme tedy byli schovaní pod jeho deštníkem. Vykročila jsem směrem k parčíku. Je to taková delší cesta k našemu domu. Adrian se na nic neptal a jen mě následoval.
Čím dýl jsme parčíkem šli, tím se mi zdálo, že je větší tma a víc prší. A navíc jsem pořád měla pocit, že mě někdo sleduje. Pořád jsme se rozhlížela kolem sebe, ale nikdo kromě nás dvou v okolí nebyl.
,,Co je?'' zeptal se mě po chvíli můj společník.
,,Pořád se mi zdá, že mě někdo sleduje.'' přiznala jsem. Adrian se na chvíli zastavil a já taky. Zaposlouchala jsme se. Já jsem neslyšela nic kromě bušení kapek o předměty kolem nás. Chtěla jsem se vydat na cestu, ale Adrian vypadal, že něco zaslechl. Stál jako přikovaný a tím mě dost děsil.
,,Co se...'' začala jsem, když v tom jsem v nedalekém křiví uviděla pohyb.
Nějaká osoba, nebo co to bylo, se k nám vrhla. Adrian mě silou odhodil dozadu. Než to však udělal, ta věc mě stihla škrábnou do ruky. Slyšela jsem, jak ječím, ale sama jsem si to neuvědomovala. Sledovala jsem jen výjev před sebou. Adrian se snažil té věci bránit klackem, který našel na zemi. Odrážel útoky něčeho, co vypadalo jako člověk, rychlost to však mělo neuvěřitelnou.
Najednou jsem ucítila, jak se mi tělem šíří bolest z předloktí, přesněji z místa, kde mě to zvíře škráblo. Svíjela jsem se, ale ta bolest byla tak ukrutná, že mě úplně přikovala k zemi. Na co jsem se zmohla bylo jen ječet.
Najednou mi tělo začala svírat ještě jiná bolest, stejně hrozná. A k tomu začalo to, co včera. Zase se mi smysly začaly zbystřovat. Očima jsem dokázala rozeznat jednotlivé kapky. Slyšela jsem, jak déšť dopadá na vše okolo tak nahlas, že jsem měla nutkání si rukama ty uši zakrýt. A cítila jsem pach své krve, která mi tekla z rány na předloktí.
Celým tělem mi projížděly hrozné křeče a bolesti. Uvědomila jsem si, že při pádu deštník odletěl někam, neznámo kam, a já ležím na tom studeném dešti. Přes bolesti jsem ho však téměř necítila.

Adrian
Nelíbilo se mi jít v dešti delší cestou domů, ale na druhou stranu Kristen chápu. A ano, včera jsem je slyšel. Ne že bych poslouchal za dveřmi, ale šel jsem si zrovna do kuchyně pro vodu.
Zrovna dneska musí být takový liják! Přes hukot deště jsem skoro nic neslyšel, ale něco mi tu nehrálo. Když Kristen řekla, že se jí zdá, že nás někdo sleduje, pořádně jsem se zaposlouchal. Zapojil jsem můj lepší sluch a přece jenom jsem něco zaslechl. Než jsem stačil Kristen varovat, to něco se na nás vrhlo. Tedy spíš na Kristen. Díkybohu jsem ji stihnul odstrčit a postavil jsem se obranářsky před ni.
Z hrdla se mi vydralo hluboké zavrčení. Bylo to jakési varování, nikdo si ho však přes hukot deště nevšiml. A pak se na mě tvor vrhl znovu neuvěřitelnou rychlostí. Až teď mi došlo, kdo to vlastně je. Když se na mě TO vrhlo potřetí, rychle jsem uhnul a pomocí zesílené síly jsem jím praštil do stromu. A znovu a znovu. Bil jsem TO, dokud jsem si nebyl jistý, že je TO mrtvé.
Po celou dobu této malé bitvy jsem slyšel, jak Kristen ječí. Nevěděl jsem proč, ale i tak jsem poznal, že je to křik zoufalý a bolestný.
Jakmile se tvor nepohnul, vrhnul jsem se ke Kristen. Prohýbala se bolestí a až jsem si ji prohlédl znovu, zjistil jsem, že na předloktí se jí misí dešťová voda s krví. To ne! Ten tvor ji musel poranit! To znamená...
Znamená to, že už to začalo!