S krví upíra

10. kapitola - Vlčí tábor

Kristen
,,V tomto domě platí několik pravidel.'' řekl Samuel, když jsme všichni seděli v obýváku. ,,Zaprvé. Nesmíš chodit po domě nahá.''
,,Proč bych tu chodila nahá?'' nechápala jsem.
,,Toto pravidlo se netýká přímo tebe, ale jiných členů této smečky.'' usmál se a podíval se na Nina.
,,Copak já za to můžu, že mi ta kráva zebrala oblečení?'' hájil se Nino. Když jsem se na něj podívala nechápavým pohledem, začal vysvětlovat. ,,Je to asi rok, kdy jsem byl v hospodě a našel sem si mladou dračici. Šli jsme k ní. Bydlela na kraji nedalekého lesa. Užili jsme si, ale pak, abych od ní mohl odejít tak, aby mě nesledovala, jsem jí řekl, že jsem si s ní užil, ale teď mě doma čeká těhotná přítelkyně.
Naštvala se, vzala mi všechny věci a venku spálila. Nakonec mě vykopla z jejího domu. Nahý jsem jít po ulici nemohl, tak jsem se přeměnil a přes les jsem utíkal domů, tedy sem. Před domem jsem se proměnil zpět a do pokoje jsem musel jít nahý.'' dořekl a my ostatní už jsme se váleli po zemi smíchy. Jakmile jsme ztichli, Samuel pokračoval:
,,Zadruhé. Nesmíš se za žádných okolností v domě proměnit.''
Tak už chápu, proč musel Nino tudy projít nahý.
,,Zatřetí. Nesmíš zabít ani pokousat nevinného obyčejného člověka. A začtvrté. Porušíš-li vážně jedno z těch pravidel, budeš z naší smečky vyloučená.''
Chvíli bylo ticho a já věděla, že to myslí úplně vážně.
,,A taky bych ti doporučil, aby jsi se na zítřek pořádně vyspala.''
,,To nemůžeš myslet vážně! Vždyť se teprve včera poprvé přeměnila!'' vyjel na něj Adrian.
,,Právě proto!''
,,O čem se tu kruci mluvíte?'' rozčilovala jsem se.
,,Každý mladý vlkodlak musí podstoupit vlčí tábor. Tady se naučí měnit se bez problémů, stopovat, používat své vlčí smysly i v lidském těle. A právě ten tábor začíná zítra.'' vysvětlil Samuel.
,,Nevím, co u řešíte. To je snad na mě, jestli chci jet, nebo ne.''
,,A chceš?'' zajímal se Leo.
,,Ano. Jen mě někdo musí dovést domů.''
,,Ale - '' začal odmlouvat Adrian.
,,Žádné ale. Je to moje rozhodnutí. A nikdo to nezmění!''
,,Máš pravdu, je to tvoje rozhodnutí.'' uznal nakonec hoch.
,,Kdy přesně začíná ten tábor?''
,,Všichni se tam mají dostavit na desátou hodinu, my ale vyrazíme už v osm hodin ráno.''

Stála jsem před naším domem a bůhví proč se mi dovnitř nechtělo. Třeba je to kvůli tomu, že mi otec celý život lhal, že jsem teď jiná, že už to není můj domov. Ano, rozhodla jsem se přestěhovat k ostatním do společného domů.
Potichu jsem odemkla dveře. V předsíni jsem si zula boty, ale když jsem chtěla jít nepovšimnutá do svého pokoje, uslyšela jsem z kuchyně tlumené hlasy. Se zvědavostí jsem si stoupla za dveře a poslouchala.
,,A nemůže spát u nějaké kamarádky? V jejím věku je normální, že zapomene dát rodičům vědět.'' promluvil nějaký hlas.
,,Ne, to je poprvé, kdy o sobě nedala vědět.'' uslyšela jsem otce. Až teď mi došlo, že mluví nejspíš s policií, protože jsem se mu skoro dva dny neozvala. Bez rozmýšlení jsem rozrazila dveře a vešla dovnitř. Upoutala jsem tak oba páry očí.
,,Kristen, kde jsi byla?'' zeptal se mě nevěřícně otec. Najednou se ve me zedmul vztek.
,,Pryč!'' odsekla jsem.
,,Vidím, že se Vám dcera vrátila, tak já už půjdu.'' řekl policista a odešel.
,,Tak kde jsi byla?'' zvýšil hlas otec.
,,Prostě pryč! Může ti do toho být úplný hovno!''
,,Jsem tvůj otec a chci vědět, kde jsi byla celé dva dny! A hlavně mi nelži!''
,,A já jsem tvá dcera, které jsi za celých šestnáct let neřekl, že by se mohla stát vlkodlakem!'' rozkřikla jsem se. Viděla jsem jeho šokovaný výraz v obličeji.
,,Kdo ti to řekl?'' šeptl sotva slyšitelně.
,,Nikdo nemusel! Viš, jaký to pro mě byl šok, když jsem se začala měnit, ale netušila jsem, co se děje? To sis nemohl najít ani deset minut v mým životě, abys mě na to připravil?''
,,Ty - ty už ses začala měnit?'' vykoktal.
,,Ano, a abys věděl, zítra odjíždím.''
,,Kam jako?''
,,Na tábor.'' odsekla jsem a chtěla odejít.
,,Ne! Jsem tvůj otec a zakazuji ti to!'' výkřikl.
,,Můj otec nejsi už dávno.'' a teď už jsem se opravdu otočila a odešla. Zamkla jsem se v pokoji. Zjistila jsem, že venku už je tma. Z podpostele jsem vytáhla velkou tašku. Otevřela jsem skříň a začala si tašky házet vše, co bych mohl potřebovat. Cestou mi Nino, který mě vezl domů, vykládal, co vše budu potřebovat. Sám ten tábor před dvěma lety prý absolvoval. A podle toho, co mi vyprávěl, nevím, jestli se mám těšit, nebo se spíš bát. Najednou jsem uslyšela zaklepání na dveře, které jsem se rozhodla ignorovat.
,,No tak Kristen! Chci si s tebou jen promluvit.'' zavolal otec přes dveře.
,,Není o čem. Vše, co jsem potřebovala vědět už mi někdo jiný řekl.'' odvětila jsem a dál si chystala věci.

Otec ještě nejméně hodinu a půl do noci bouchal na dveře, ale pak to díkybohu vzdal. Lehla jsem si do postele, ale spánek nepřicházel. Otevřela jsem si okno a pustila do pokoje chladný noční vzduch. Když jsem se vyklonila ven, všimla jsem si na kraji lesa nějakého pohybu. I na tu dálku jsem poznala, že je to Adrian, tedy přesněji jeho vlk. S pocitem, že mě venku chrání, jsem usnula.

Ráno jsem se probudila opřená o parapet. Bylo půl sedmé a tak jsem vyletěla s ručníkem v ruce do koupelny. Vykoupala jsem se, umyla vlasy a šla si najít něco na sebe. Dnes bylo celkem teplo, tak jsem si oblékla černé tílko a stejně barevné kalhoty. K tomu šedou mikinu. Na obličej jsem si napatlala řasenku, oči jsem zvýraznila tužkou a rudou rtěnkou jsem přetáhla rty.
Podívala jsem se na sebe do zrcadla a málem jsem se sama sebe lekla. Rozhodla jsem se úplně změnit svůj styl oblékání, malování i všeho ostatního. Takže všechno růžové a světlé jsem vyměnila za černé a tmavé. Včetně líčení.
A to se skvěle hodilo k mému tetování. Až ho otec uvidí, zabije mě. Udělala jsem si ho částečně na truc, ale částečně i kvůli tomu, že jsem si vždycky přála mít nějaké tetování. Mám ho na levém zápěstí. Je to znak nekonečna, aby mě vždycky připomněl, že moje schopnosti, schopnosti vlka, jsou nekonečné. Dokážu cokoliv, co si usmyslím.
Venku zatroubilo auto. Když jsem se podívala na hodiny, zjistila jsem, že je půl osmé. Přesně. Vzala jsem svou tašku a odemkla pokoj. Sotva jsem vyšla ven, vrhnul se ke mě otec.
,,Řekl jsem, že nikam nejdeš!'' zařval na mě.
,,A já ti řekla, že už s tebou nechci mít nic společného. Už nejsi můj otec. Nic víc než naše krev nás nepojí.'' prskla jsem na něj. S taškou jsem ho obešla a mířila ven. Najednou mě chytil na levé zápěstí a otočil tetováním vzhůru.
,,Co to je!''
,,Tetování.'' řekla jsem jen, vytrhla jsem se mu a vyběhla ven. Rychle jsem naskočila do auta a tašku jsem si hodila na zadní sedačku. To, co za mnou otec volal jsem úspěšně ignorovala.
Na místě spolujezdce seděl Samuel, protože trval, že mě na na tábor odveze sám.

Většina cesty uběhla v tichosti. Po staré cestě jsme vjeli do lesa a nejméně půl hodiny jsme tudy jeli, než Samuel zastavil. Nebylo to žádné parkoviště, v blízkosti nebyla ani žádná budova či stany.
,,Jsme tu.'' prohlásil.
,,Ale tady nic není.'' namítla jsem.
,,Vedoucí vás odvedou do chatek. Není tam signál, takže nás nebudeš moci kontaktovat. Ten tábor je vedený drsnými chlapíky, takže si je snaž neznepřátelit. Většina ostatních tě budou považovat za spodinu, protože ses přeměnila teprve před několika dny. Na začátku ti budou dělat testy, aby zjistili, jestli jsi čistokrevný vlkodlak, nebo je jeden z tvých rodičů člověk. Na všechny otázky, které ti vedoucí položí odpovídejte popravdě. Podle toho oni posoudí, jak moc tě můžou zatěžovat. Čistokrevní vlkodlaci mají totiž větší výdrž a vše ostatní, než nečistokrevní. Ničem z tohoto se nenech rozhodit. Jen se uč a nenech se zkazit.'' tloukl mi do hlavy.
Poté mi strčil tašku do ruky a doslova mě vykopl z auta. Pote se otočil a odjel. Bez rozloučení, bez jediného dalšího slova. Rozhlédla jsem se, ale nikoho neviděla. Ale slyšela jsem nějaké hlasy, tak jsem sla po zvuku. Po několika minutách jsem došla na takovou mítinku, kde se tísnilo snad třista dětí od tak deseti let, do teenagerů zhruba mého věku. Viděla jsem několik cedulí, na každé napsaný nějaké číslo. Když jsem se podívala blíž, zjistila jsem, že je to věk. Početnější skupiny byly rozděleny ještě podle měsíce. Moje skupina však početná vůbec nebyla, a to byly spojeny dva věky, šestnáct a sedmnáct. Bylo nás tu tak dvanáct, možná patnáct.