S krví upíra

30. kapitola - Nemůžeme

Kristen
Sotva jsem do místnosti vstoupila, všichni ztichli.
,,Jo, jsem vzhůru.'' řekla jsem, než se někdo stihl podivit.
,,Asi jsi nás slyšela, že?'' zeptal se Samuel. Když jsem se rozhlédla, viděla jsem tu všechny kromě Adriana.
,,Ne, neslyšela.''
,,Dohadovali jsme se, co se stalo, takže by jsi nám to mohla objasnit.'' ujal se slova vůdce. Jenže tu byl problém, já se nevěděla, co se stalo.
,,Ale já to nevím. Poslední, co si pamatuji je, jak jsem utekla z toho lesa. Utíkala jsem pořád dál a dál, ale nakonec jsem si lehla. Cítila jsem kolem sebe zimu a vítr. Nakonec jsem se probudila až tady na koberci a - '' zarazila jsem se. Vzpomněla jsem si na ten polibek hned poté, co jsem se vzbudila. Musela jsem zrudnout jako rak. ,, - A pak jsem se prostě probudila.''
,,Takže vůbec netušíš, co se mezitím stalo? Necítila ses po probuzení zvláštně? Tedy nemyslím během toho polibku, ale před ním.'' dodal. Jestli jsem předtím byla rudá, tak nevím, co jsem teď.
,,N - ne. Cítila jsem se, jako bych se probudila uprostřed noci a přerušila tak divný sen.''
,,Jaký divný sen? Co se ti zdálo?'' vyzvídal dál.
,,Vlastně to nebyl přímo jeden sen, ale několik, zmatených. Byl tam sníh, ale taky oheň a bolest. Někdy to byly spíš jako pocity než přímo sny.''
,,Takže vůbec nevíš, co se stalo?'' ujasnil si to Samuel. Čím víc se vyptával, tím jsem měla víc strach. Co mi všichni tají? Co se stalo?
,,Tak už mi sakra někdo řekněte, co se stalo!'' naštvala jsem se. Najednou bylo ticho. Nikdo nic neříkal, nikdo se na mě nepodíval.
,,Umřela jsi.'' řekl Adrian ode dveří. Všichni jsme se na něj otočili. Čekala jsem, že uvidím pobavený obličej, ale nic takového. Byl úplně vážný.
,,Co - cože '' nechápala jsem a dosedla na židli.
,,Chtěla jsi vědět, co se stalo, tak jsem ti to řekl.'' pověděl bezvýrazně.
,,Leo, vem Adriana ven. Potřebuje si provětrat hlavu.'' rozhodl přísně vůdce.

Jakmile mi řekli celou pravdu, ztěžka jsem se nadechla. Tohle jsem nečekala. Zemřela jsem, vyvolala jsem sněhovou bouři a je toho mnohem víc.
Co a kdo vlastně jsem? Umím vyvolávat živly, tedy některé, ale proč? Co je to příčinou? Je to snad má krev? Krev upíra a vlkodlaka?
,,Nic na to neřekneš?'' zeptal se po chvíli ticha Samuel. Do teď jsem sledovala svoje ruce, ale pak jsem zvedla hlavu a podívala se na něj.
,,A co mám říct? Co můžu říct? Byla jsem mrtvá, rozpoutala jsem sněhovou bouři, matka byla upír a otec vlkodlak. Kdo vlastně jsem?'' řekla jsem.
,,Jsi Kristen Doupová.'' řekl Fred.
,,Jsi moje kamarádka.'' přidala se Amber. Ona však nebyla poslední.
,,Vlkodlak.'' pověděl Nino.
,,A člen naší smečky.'' dodal Samuel nakonec. ,,Co víc bys chtěla?'
Řekl. Podívala jsem se na všechny okolo. Ocitla jsem se v opravdu výborné smečce.
,,Je sice hezké, že vím tohle všechno, ale já chci vědět, kdo doopravdy jsem. Kristen Doupová je jen jméno, člen smečky je jen postavení, kamarádka jen společenský stav. A ani nevím, jestli jsem opravdový vlkodlak. Copak někdo z vás umí vyvolat na podzim vichřici jako na Aljašce? Nebo odrazit útok upírů pomocí několika barevných vln? V té knížce se psalo, že kdybych uměla všechny živly, zachraňovala bych životy. Ale co když to nedovedu?'' špitla jsem.
,,Pro začátek by stačilo, kdyby ses jen cvičila v tom, co umíš. Nikdo netvrdil, že jsi ta vyvolená. A i kdyby jsi byla, jen ty můžeš rozhodnout, jestli budeš světu prospěšná, nebo budeš žít obyčejný život jako my ostatní. Nikdo tě do ničeho nenutí.''
Tyto slova mě uklidnila. Jen jsem kývla a vyšla z místnosti ven. Mířila jsem ven. Rozhodla jsem se, podle slov Samuela, cvičit.

,Pořád se mi nedaří udělat sníh! Jen samá voda!' postěžovala jsem si skrs spojení Fredovi. Cvičila jsem už přes hodinu, ale pořád se kolem mě tvořila jen voda, a ať jsem se snažila sebevíc, nevytvořila jsem ani vločku.
,A co přesně jsi předtím udělala? Vyvolala jsi sněhovou bouři, zkus to znovu.' povzbuzoval mě Fred.
,Ale já nevím, co jsem udělala. Harry mě rozrušil a naštval. A pak to šlo nějak samo.' přemýšlela jsem.
,Aha. Ale víš, moc rád bych si s tebou povídal, ale mám tu něco na práci.'
,A co děláš tak důležitého?' zajímala jsem se hned. Seděla jsem před domem na trávě u stromu a dopřávala jsem si chvilku odpočinku. Už se chýlilo k večeru a já se otřásla zimou.
,Inu, víš, jak jsem včera tvrdil, že bych se rád líbal s Amber, tak ona si přece jen dala říct. Zamiloval jsem se do ní a ona miluje mě. Snad to Leo přijme dobře.' řekl bezstarostně a mlsně si mlasknul.
,,Cože!'' vykřikla jsem nahlas. Už jsem stála na nohách, ale přes zlost jsem sotva viděla. Země se se mnou houpala a cítila jsem, jak mi brní prsty. Vlasy mi začaly poletovat zvedajícím se větrem, který se tu vzal zničehonic.
,,Dokázala jsi to!'' zařval někdo. Chytil mě za paže, ale nic se nezměnilo. Jen vítr zesílil.
A pak jsem to ucítila. Ten někdo se mnou zatřásl, ale když vše zůstávalo stejné, přitáhl si mě blíž. Najednou se naše rty spojily a já poznala, že je to Fred. Jen on takhle líbá. Začala jsem spolupracovat a přitáhla si ho blíž. Vítr kolem mě ustupoval a zdálo se mi, jako by se i oteplilo. Zády jsem narazila do hrubé kůry stromu, ale v tu chvíli mi to vůbec nevadilo.
,,Počkej... my... ne - nemůžeme.'' odstrčila jsem ho a přerušovaně pošeptala.
,,Cože?'' podivil se a nechápavě se na mě podíval. ,,Udělal jsem něco špatně?''
,,Ne, ale...'' zasekla jsem se. Nevěděla jsem, jak dál pokračovat. Něco v koutku mysli mi říkalo, že tohle není dobré.
,,Jestli jde o to, co jsem řekl do spojení to o té Amber, nemyslel jsem to vážně. Jen jsem tě chtěl vyhecovat a naštvat. Chtěl jsem ti tím pomoct.''
,,O to nejde. Prostě jen nemůžeme jen tak se někde líbat.'' vzdychla jsem a podívala se do oken jednoho z pokojů. Fred však můj pohled následoval a pak mu to došlo. Odtáhl se ode mě.
,,Tak takhle to je. Když se líbáš se mnou, myslíš na Adriana.'' řekl ublíženě. Jak moc mě tyto slova zraňovala!
,,Takhle to není. Já jen... On tu byl, když jsem se poprvé přeměnila, naučil mě základy. Ty jsi zase byl u toho, když nás napadli upíři a když jsem se dozvěděla o své matce. Jsi mi stejně blízký jako Adrian.''
,,Aha. Takže je ti stejně blízký jako jsem ti byl teď já?'' zeptal se a narazil při tom na ten polibek.
,,Ne, to ne. Líbala jsem se jen s tebou, a o to jde. Cítím se pak provinile.''
,,Mohla jsi to říct hned. Vyhnuli bychom se tak tomuto dosti trapnému okamžiku.'' vyprskl na mě. Prudce jsem se nadechlaa nevěřícně na něj zírala.
,,Prosím. Počkej, nenaléhej. Musím si to v hlavě srovnat.'' řekla jsem, ale to už Fred zmizel v domě. Svezla jsem se po kůře stromu nevšímaje si ostré bolesti z kusy dřeva, které se mi zarylo do zad. Po tváři mi stékaly horké slzy, ale těch jsem si radši nevšímala. Jen jsem přemýšlela nad tím, co mi Fred řekl: Tak takhle to je. Když se líbáš se mnou, myslíš na Adriana.

Ahojky, mám další otázku: Vadí vám střídání pohledů osob? Mám to omezit nebo vám to nevadí? Píši to takhle hlavně proto, abych popsala pocity i jiných osob než hlavních hrdinů.