S krví upíra

35. kapitola - Pomůžu ti

Julia
Od té doby, co Kristen zmizela, jsem už několikrát byla za jejím otcem, volala jí nebo psala SMS. Vždy mi ale na telefonu odpověděla jsem hlasová schránka a podle slov jejího otce je prý někde u nějaké tety v Anglii.
Jeho výraz ale mluvil za vše. Měl kruhy pod očima, znavený bledý obličej, na tváři neoholené strniště, neučesané rozcuchané vlasy, byl vychrtlejší než obvykle a jeho firmě se prý v poslední době taky nedaří dobře. Celkově vypadal, jako by už několik nocí nespal, ale přesto nevylezl celé dny z postele.
,,Uživatel je momentálně nedostupný. Po zazvonění zanechte vzkaz.'' řekl záznamník, když jsem se jí snažila opět dovolat.
,,Kristen, ozvi se mi. Začínám se o tebe bát. Neozýváš se mi, nezvedáš mi telefon a nechodíš do školy. A navíc ten kluk, Adrian, se ve škole neukázal celou dobu, co ty. Lidé si o vás začínají vykládat různé histoeky, jakože jste spolu třeba utekli a žijete jinde nebo že sním mas dokonce dítě a bojíte se jít do školy, aby si na vás neukazovali. Prostě mi třeba jen napiš esemesku, abych věděla, co s tebou je.'' žadonila jsem do záznamníku a pak hovor položila. Byl to už asi desátý vzkaz, co jsem jí tam nechala, ale zatím se mi neozvala. A to co jsem říkala nebylo jen proto, abych ji vyděsila. Je to pravda. Ještě teď vzpomínám na to, jak se o tom nějaká parta bavila.

,,Hele, co je vlastně s tou fiflenou, co tu dřív chodila do školy?'' zeptala se nějaká jiná holka ostatních. Seděla jsem kousek od nich a četla si knížku, ale poté, co to řekla, jsem zpozorněla.
Vedle mě postávali nebo posedávali členové nějaké party. Byly to především týpci a holky, kteří několikrát propadli, ujíždí na drogách, alkoholu nebo cigaretách. Jinou než tmavou barvu by jste mezi jejich oblečením nenašli a o tetování a piercingy taky nebyla nouze.
,,Jaká?'' zeptala se s nezájmem jiná holka a dlouze potáhla z elektronové cigarety, která mezi nimi kolovala.
,,,Taková ta namyšlená husa, co chodila oblékaná jako Barbie. Jak se jen jmenovala. Kristýna? Nebo Klára? Ne, počkat! Kristen!'' vzpomněla si první holka. Všem se přes obličej mihl výraz pochopení, takže tu mezi nimi nebyl nikdo, kdo by ji neznal.
,,Já jsem slyšel, že se prý v. k smrti.'' řecek eel hlubokým hlasem nějaký obtloustlý malý kluk.
,,To není možné. Nikdy by si nevzala ani kapku něčeho tvrdšího.'' nesouhlasil další hoch.
,,Já zase slyšela, že utekla s tím novým klukem, co nastoupil k nim do třídy.''
,,A já, že s ním čeká děcko.'' chlubila se jedna z dívek. Ostatní na ni vyvalili oči, jako by jí nechtěli věřit.
,,To je hloupost!'' zase nesouhlasili ostatní.
,,Ale já to taky slyšel.'' připojil se do rozhovoru i poslední člen party.
,,Tak, ale když se zamyslíte, může to být pravda. Oba chybí stejnou dobu.'' přemýšlela dívka.
,,To je ale pravda. Už mi to dává smysl.'' přidali se všichni ostatní z party.

Oblékla jsem se, zastrčila telefon a peněženku do kapsy a vyrazila k domu Kristen. Několikrát jsem zazvonila a čekala.
,,Julie, co tu děláš?'' podivil se její otec. Jako vždy byl oděný do tmavého županu, ale od mé poslední návštěvy ještě pohubl a zbledl.
,,Jako vždy. Chci se zeptat, jestli nevíte něco o Kristen.''
,,A já ti jako vždy odpovím, že je v Anglii u své babičky.'' odpověděl unaveně muž.
,,Ale i v Anglii je signál, tak proč mi nezvedá telefon?''
,,Je na venkově, tam signál těžko najde. A teď, pokud dovolíš, tak bych potřeboval pracovat.'' slušně mě vyhodil a když už chystal zavřít dveře, něco mi došlo.
,,Počkat!'' vykřikla jsem a strčila nohu mezi dveře a práh, aby je nemohl zavřít. ,,Když jsem tu byla minule, řekl jste mi, že je Kristen u nějaké své tety, ale dnes mi tvrdíte, že je u babičky.''
,,Ale... ona... prostě je v Anglii.'' vykoktal muž a nadobro zavřel dveře. Začalo mi to být dost podezřelé. Proč by lhal? Stalo se snad něco?
Zamyšleně jsem se vydala k parku, i když se začalo stmívat. Chtěla jsem se ještě projít, než půjdu domů. Aniž bych vnímala cestu, kladla jsem jednu nohu přes druhou. Z myšlenek mě vytrhlo až zapraskání větvičky a pocit, že tu nejsem sama. Asi deset metrů ode mě vedla nějaká maminka kočárek, ale to můj pocit nevyvolalo. Vyděšeně jsem se rozhlížela, ale nic podezřelého jsem nezahlédla. Tady do doby, než se těsně vedle mě z křoví vynořil vysoký muž s jizvou na krku u ohryzku. V očích měl nebezpečné a divoké jiskry a v ruce zahnutou dýku. Lekla jsem se a s vyjeknutím se zřítila k zemi. Tvrdý dopad jsem ale skoro nevnímala, protože jsem vyděšeně sledovala může přede mnou.
,,Kdepak máš svoji kamarádku Kristen, Julie?'' zeptal se slizce a zatočil v prstech dýkou.
,,J - jak... c - co... p - pro - proč...'' koktala jsem.
,,Neboj, my si s ní jen chceme promluvit. Neříkám, že to bude přátelský rozhovor, ale...'' usmál se a namířil na mě dýkou.
Kdo je to? Nějaký mafián? Drogový dýler? Nájemný zabiják? Co s tím vším má společného Kristen? Zapletla se snad s někým, s kým neměla? Doufám že nebere drogy, nebo netancuje někde polonahá u tyče. Bože, nad čím přemýšlím? Znám ji dost dlouho na to, abych věděla, že tohoto není schopná. Tedy asi. Doufám. ,,Tak? Bude to?''
,,A co když to neřeknu?'' vysoukala jsem ze sebe kloudnou větu.
,,Inu, nic tak hrozného. Tedy hrozného pro mě. Jen umřeš hodně bolestivou smrtí a nikdo ti už nepomůže. A kdybys to náhodou přežila, budeš se nadosmrti nenávidět. Budeš netvor.'' zase se usmál a při tom si pohrával s nablískanou zbraní.
,,To radši zemřu, něž abych Kristen zradila!'' vyprskla jsem. Vůbec jsem však nechápala, kde se ve mě vzalo tolik odvahy. Byla jsem totiž vystrašená jako malé štěně.
,,Myslel jsem si, že budeš trochu rozumnější a ušetříš svůj nicotný život, ale ty přesto chceš abych tě zabil. Ale já ti prozradím jedno tajemství. I kdyby jsi mi řekla, kde ta holka je, stejně bych tě zabil.'' řekl jako by nic. V tu chvíli se odehrálo několik věcí. Já stoupla a pokusila rychle utéct, on se přeměnil... Počkat! Ten muž se právě přeměnil na obřího černého vlka! Asi mám vidiny!
Vlk na mě hluboce zavrčel a vrhnul se na mě. Vyděšeně jsem vykřikla, ale to se rychle změnilo ve výkřik plný bolesti a utrpení. Několikrát se mi zakousnul do lýtka a jednou do paže.
Jen jsem na té zemi ležela a bolestí brečela, žvala a skuhrala. Umírám?

Kristen
,,C - cože?'' vykoktala jsem. Jak to myslel?
,,Ano, Julia prochází přeměnou.'' ujistil mě Fred a chytil mě za ruku, abych se neskácela k zemi.
,,Jak je to možné?''
,,Nějaký vlkodlak ji pokousal.'' vysvětlil ve zkratce.
,,Cože?'' vykřikla jsem. Nevěděla jsem, jestli jsem se jen přeslechla, neslyšela správně nebo jestli to opravdu řekl.
,,Je to asi hodina, co jí do domu dotáhl Will. Prý ji našel v parku s několika čerstvými kousanci na lýtku a na ruce. Nikoho však neviděl.''
,,Jak je na tom?''
,,Nic moc. To víš, zatím se drží, ale ještě se neproměnila, takže zemřít ještě může.''
,,To neříkej!'' okřikla jsem ho.
,,Navíc, s nikým, koho nezná, se odmítá bavit. Takže je u ní zatím Adrian, ale ona pořád mumlá o tom, že jsi v nebezpečí.'' řekl, ale já už nečekala na nic dalšího.
Vymanila jsem se z jeho stisku, přeměnila a lesem pádila k domu smečky. Marně za mnou Fred volal, protože už z tábora vím, že jsem v běhu rychlejší než on a to se teď stalo mou výhodou. Nechtěla jsem věřit tomu, co jsem slyšela. Jistě mě chce jen přilákat zpět do smečky. Mohla jsem si ale říkat, co jsem chtěla, moje srdce však z nějaké části věřilo tomu, že to pravda je.
Pádila jsem krajinou nevnímajíc prudký vítr a sněhové vločky, které mi bičovaly do tváře. Strachem se kolem mě začala vytvářet sněhová vichřice, která každým uběhnutým metrem sílila, až jsem skoro neviděla na cestu.
Nevím sice jak, ale nějak jsem se dostala až do známé části lesa, kde jsem věděla, že dům je už nedaleko. Ještě jsem přidala na rychlosti a strachu taky neubývalo, spíš naopak. Kolem mě se místo několika centimetrů sněhu, které napadly přes den i minulou noc, utvořily i půlmetrové závěje. Teď mě to však netrápilo, protože jsem už uviděla dům, před kterým jsem se přeměnila a poté vtrhla dovnitř.
,,Kde je?'' vykřikla jsem. Amber se na mě polekaně otočila. Ve tváři se jí objevilo pochopení a částečně i úleva.
,,Ve sklepě.'' řekla jen, ale víc nestihla, protože jsem se rozběhla do zmíněné místnosti. Už když jsem sbíhala schody, slyšela jsem hrozný jekot.
Když jsem seskočila poslední schod, uviděla jsem ji, jak leží na zemi připoutána několika řetězy a prohýbá se bolestí. U ní, jako opatrovník, seděl Adrian a něco si pro sebe potichu mumlal.
,,Julie...'' hlesla jsem se slzami na krajíčku. Teprve teď se na mě otočil a udiveně podíval.
,,Kristen... Co tu děláš?'' podivil se.
,,Přišla jsem jí pomoct.'' odvětila jsem a ihned si ke kamarádce klekla. V tu chvíli s sebou hrozně cukla, zaječela a všechny svaly na těle se jí napnuly. Řetězy zaskřípěly a kdyby byly méně pevné, bála bych se, aby nepraskly.
,,Kristen! Zpátky!'' zařval Adrian a strhl mě k sobě. Kdyby to neudělal, měla bych přes obličej několik hlubokých škrábanců od jejích drápů.
Přeměna tedy začala. Vstala jsem a vyděšeně se dívala na to, jak má kamarádka trpí. Pořád tu však byla šance, že umře. Z nehtů se jí staly dlouhé zahnuté drápy, z nosu čumák, z kůže jí začaly růst chlupy. Místnost vyplňovaly její bolestné vzlyky a lámání kostí. Vzpomínala jsem na svou první přeměnu, na tu bolest, na tu změnu kostí z lidských na vlčí. Cítila jsem, jak mi po tváři stékají horké slzy a taky Adrianovo sevření na mojí paži. Jistil se tak, že k Julii nepůjdu blíž. Já jsem se mu však i přes jeho snahu vykroutila a chtěla se vrhnout k ní, ale on byl hodně rychlý a chytil mě znovu, za pas a pevněji.
,,Nech mě!'' pošeptala jsem. Viděla jsem jako v mlze a slzy tomu taky moc nepomáhaly. Než jsem se nadála, její přeměna z člověka na vlka byla u konce. Cítila jsem, jak mě Adrian táhne víc dozadu, protože se po nás Julia ohnala. Pořádně jsem si ji prohlédla. Byla to nádherná vlčice se světlou srstí, místami, hlavně okolo hrudi, byla srst světle hnědá. Obdivovala bych ji, kdyby se mě nepokusila zabít.
Po několika minutách jako by prostě všeho nechala a začala se měnit nazpět z vlka na člověka. Zase se ozývalo lámání kostí a její jekot. Pak už tam s řetězy okolo kotníků a zápěstí ležela jen obyčejná dívka ušpiněná od hlíny, prachu a své krve. Chvíli jsem čekala, jestli se zase nezačne měnit, ale jakmile povolil i Adrianův stisk, vykroutila jsem se mu a vytáhla se k Julii.
,,Neboj, se vším ti pomůžu.'' pošeptala jsem jí a sledovala, jak se moje slzy dopadají na její klidný obličej a misí se s jejími slzami.

Omlouvám se, ze jsem tak dlouho nic nevydala, ale došla inspirace. Nebojte, napravím se.