S krví upíra

25. kapitola - Vzpomínky

Fred
Celá smečka se najednou zastavila. Proti nám stála další smečka.
,,Jste za hranicemi vaší smečky. Opusťte to tu.'' vyzval Samuel vůdce druhé smečky. Chvíli se nic nedělo, ale pak se všichni rozestoupili a prošel tama vlk blonďaté barvy. Hned poté se přeměnil, aby mohl nějak komunikovat.
Viděl jsem, jak s sebou Kristen vedle mě trhla. Když jsem se na ni podíval pořádně, byla jako bez duše.
,Jsi v pořádku?' zeptal jsem se jí, ale jako by mě neslyšela.

Kristen
Myslela jsem si, že se mi zastavilo srdce, dechu se mi nedostávalo a i kdyby, plíce by nepracovali. Snad žádný orgán v těle mi nepracoval, nebo vynechal své běžné činnosti. Srdce nebilo, mozek nepracoval, plíce nenasávaly vzduch, nohy mě zrazovaly. To všechno se dělo v jeden okamžik. V hlavě se mi začaly vynořovat vzpomínky, které jsem kdysi pohřbila hluboko v mysli.

Dneska jsem se rozhodla, že půjdu do kina. Proto jsem šla za holkama, aby jsme se domluvili, na co půjdeme. Když jsem však šla po školní chodbě, nebyla bych to já, kdyby se mi něco nestalo. Tentokrát jsem do někoho vrazila a oba jsme skončili na zemi.
,,P - promiň.'' vykoktala jsem.
,,To nic. Já bych se měl omluvit. Neviděl jsem tě.'' promluvil na mě chlapecký hlas. Takový jsem však nikdy neslyšela, tak jsem přijala ruku, kterou mi nabízel, aby mi pomohl vstát. Když jsme byli oba na nohách, konečně jsem si ho mohla prohlédnout.
Málem mi vyrazil dech. Měl blonďaté vlasy, krásné oči, které neměli jednotnou barvu a plné rty, kterými když se usmál, ihned jsem tála.
,,Jsi v pořádku?''
,,J - jo. J - jsem.'' vykoktala jsem nakonec.
,,Vážně?'' zasmál se. Holka, musíš se zebrat!
,,Jasně! Nic to nebylo.'' řekla jsem jistěji.
,,Ale přesto se ti chci nějak omluvit a možná tě i někam pozvat. Jenže je tu problém. Jsem tu nový a netuším, kde co je. Sotva najdu školu a pak náš dům.''
,,Tak to nevadí. Co kdybych tě tu provedla?'' nabídla jsem se a doufala, že nevypadám moc vlezle. Já jsem však doufala, že to přijme.
,,A nevadí ti to? Nerad bych tě nějak otravoval nebo zneužíval.''
,,Myslíš, že kdyby me to otravovalo, nabízela bych ti to?'' zasmála jsem se. S tím klukem jsem se cítila opravdu dobře.
,,Tak dobře. Kde a kdy se setkáme?'' zaradoval se. Já jsem byla štěstím bez sebe. Přijal to! Chce se mnou jít ven!
,,Tak co dneska před školou? Máš čas?''
,,Č - čas? Já si myslím, že jo.'' zamyslela jsem se. Pak jsem si ale vzpomněla na kamarádky, se kterýma mám jít do toho kina. Však oni to pochopí.
,,Tak odpoledne.'' usmál se a odešel. Div jsem nevyskočila z kůže! Pak jsem si ale něco uvědomila.
,,Héj! Počkej! Jak se jmenuješ?'' zavolala jsem a rozběhla se za ním.
,,Harry Hutcer.''
,,Kristen Doupová.'' představila jsem se i já.

,,Jak se ti líbil ten film.'' usmál se Harry. Byly jsme spolu v kině. Byla zrovna zima a hodně chladno. Od úst mi stoupaly obláčky páry.
,,Vybral jsi vážně super komedii. Dost jsem se nasmála.''
,,Já taky. A nezapomeň, že jsme to vybrali spolu.''
Zatřepala jsem se zimou, protože zrovna v tu chvíli se ze zatažené oblohy začaly snášet sněhové vločky.
,,Celá se třeseš.'' řekl Harry a přitáhl si mě k sobě. Je pravda, že takový blbý nápad, sednout si v takové zimě na lavičku, můžu mít jenom já. Cítila jsem vzájemné teplo nás dvou. Harry mě objímal pažemi a mě naskočila husina. Nebyla mi ale zima, to způsobil on. Už od první chvíle ho miluji. A naivně doufám, že on mě taky.
,,Děkuji.'' špitla jsem sotva slyšitelně.
,,Víš, já, chtěl bych ti něco říct.'' začal hoch. V tom mi začal vibrovat telefon a já proklínala tu osobu, která vyrušila tuto božskou chvíli.
,,To je otec. Už musím.'' řekla jsem dost neochotně.

Od doby, kdy mi Harry řekl, že mi chce něco říct, mi to vrtá hlavou. Dneska mi napsal SMS, že se chce sejít v kavárně Na rohu. Byla jsem dost nervózní, ale přesto jsem tam šla.
,,Ahoj.'' usmál se, když ne uviděl. ,,Čekáš dlouho?''
,,Ani ne. Přišla jsem před chvílí.''
,,Divím se, že jsi přišla.''
,,Proč?'' nechápala jsem. Proč se diví, že jsem přišla? Neměla jsem snad?
,,No, včera jsi od té lavičky odešla tak rychle, že jsem se bál, že jsem tě urazil.''
,,Urazil?'' podivila jsem se. Dost mě to překvapilo. ,,To vůbec. Jen otec je v tomto ohledu dost přísný. Musím chodit na čas.''
,,Lekl jsem se. Ale teď proč jsem tě sem zavolal. Chtěl jsem ti říct to, co jsem měl v plánu už včera.'' řekl, ale pak mlčel. Napjatě jsem čekala, co to bude. V jeho očích se však náhle objevil strach a jeho obličej zbledl jako křída. Otočila jsem se, ale v tu ránu jsem zahlédla, jak do sebe prudce vráží dvě auta plnou silou. Jedno z nich se však silou vymrštilo naším směrem. Ucítila jsem, jak mě někdo odhodil stranou a pak byla velká rána.
,,Harry!'' zaječela jsem, jakmile jsem se zorientovala. Všude byl zmatek a kusy auta. Sklo leželo na každém ze stolů a zákazníci vyplašeně pobíhali sem a tam. Harryho jsem však nikde neviděla. ,,Harry!'' křikla jsem znovu.
Pak jsem ho uviděla. Ležel pod kusem plechu z auta a všude kolem něj byla krev.
,,Ne, to ne!'' šeptala jsem a vrhla se k němu.
,,Ch - chtěl jsem ti ří - ct ... ž - že tě mám - mi - luju.'' koktal, zatímco z jeho zranění se valila další a další krev. Cítila jsem na tvářích slzy, ale nevnímala je. ,,N - než um - řu...''
,,Ne, to neříkej. Ty budeš žít. Přežiješ to!'' vzlykala jsem.

Chodila jsem po čekárně sem a tam už nejméně dvě hodiny. Čekala jsem, než Harryho vyvezou ze sálu, kde ho operovali. Spolu se mnou tu čekal i můj otec a oba Harryho rodiče. Jeho matka neměla daleko ke zhroucení, stejně jako já. Řekl mi, že mě miluje. Teď nemůže umřít! Ne! To nejde!
Najednou že dveří vyšel muž oděný celý do bílého pláště. Ihned jsem se k němu rozběhla a čekala, co řekne.
,,Jak je na tom?'' vysoukala že sebe jeho matka.
,,Je mi to moc líto. Váš syn měl hluboká a taky rozsáhlá zranění.'' řekl s nefalšovaným smutkem doktor. Význam těch slov mi ale v tu chvíli nedocházel.
,,C - cože? Takže...''
,,Nepřežil to. A nebýt jeho, nepřežila by jste ani Vy, slečno.'' odpověděl mi. To mi bylo jedno. Radši bych nežila. ,,Zachránil Vás.''