S krví upíra

5. kapitola - Úplněk

Kristen
,,Víš, že dneska je úplněk?'' zeptal se zničehonic Adrian.
,,No a co já s tím?'' zajímala jsem se já. Nechápala jsem, proč mi to říká.
,,Já jen tak.'' pokrčil rameny.

Sotva jsem přišla do třídy, Julia mě začala zahrnovat všemožnými novinkami. Já ji však moc nevnímala, stejně jako učitelku v hodině. Pořád jsem pohledem hypnotizovala Adriana. Samozřejmě, on sedí přede mnou, takže si ničeho nevšiml. Ze snění mě však vytrhla Julia tím, že do mě drcla.
,,Ty jsi do něj úplný blázen!'' špitla. Cítila jsem, jak mi začínají zase rudnout tváře. ,,Jen si to přiznej!''
,,Asi jo.'' pošeptala jsem jen. Julii se roztáhl úsměv.
,,Takže jsi to přiznala!''
,,Jo!'' zarazila jsem ji. ,,Líbí se mi.''
,,Jenom líbí?''
,,Fajn! Možná i něco víc!'' přiznala jsem nakonec. Jen jsem doufala, že mě Adrian neslyšel.
Najednou mi začalo být nějak divně. Nedokázala bych to popsat, ale divně. V celém těle jsem cítila takové napnutí. A moje smysly jako by se zbláznili.
Když jsem se podívala na tabuli, která byla dobrých pět metrů ode mě, poznala jsem na ní každou sebemenší prohlubeň. Na křídě jsem viděla každý nedostatek. A pak jsem se podívala na učitelku. Na jejím obličeji jsem dokázala rozeznat každou pihu, řasu i každý kousek obočí.
Najednou na druhé straně třídy někomu spadla tužka, ale mě to přišlo jako taková rána, jako by spala snad celá učebnice. Rychle jsem se k tomu otočila. Vážně to byla jen tužka.
Rozhlédla jsem se po třídě a našla jsem viníka dalšího hrozného šramotu. Asi čtyři lavice ode mě se nějaký chlapec začal drbat v hlavě. Bože, proč je to tak hlasitý!
Za zvuky jsem se však nestačila jen otáčet. Nějaká holka ťukala do telefonu, pak někdo něco kreslil. Všechno to bylo tak hlasité, že jsem začala uvažovat, jestli jsem se nezbláznila.
Najednou jsem ucítila lahodnou vůni pečeného kuřete. Počkat! Jídelna je dosud vzdálená přes dvacet, skoro třicet metrů! Je totiž ve vedlejší budově. Vůně byla tak intenzivní, že jsem měla pocit, že to kuře mám před sebou.
,,Cítíš to kuře?'' zeptala jsem se Julii. Myslela jsem si, že to byla zbytečná otázka, protože to cítit musí. Ona se na mě však podívala jako na blázna.
,,Jaký kuře? Já nic necítím.'' řekla. Cože? Jak to může necítit?

Adrian
Už to začalo. Cítím to. Smysly se zbystřují, mé druhé já se snaží dostat ven.
,,Slečno Doupová, je vám dobře?'' zeptala se uprostřed výkladu učitelka. Celá třída se otočila směrem Kristen.
Vypadala příšerně. Oči měla vytřeštěné strachem a otevřela se za každým sebetišejším zvukem. Je tu další přízrak! Měl jsem pravdu!
,,Já... nevím... co jste řekla?'' koktala zmateně Kristen. Nevěděla vůbec, oč se jedná.
,,Měla by jste jít domů.'' řekla žena.
,,Já ji doprovodím. Bydlíme kousek od sebe.'' nabídl jsem se.
,,Dobře. Pro jistotu to ale dám vědět jejímu otci.'' řekla učitelka. Já jsem se zvedl, vzal batoh a přešel ke Kristen. Sotva jsem se jí dotkl, trhla sebou, jako vy mě neviděla přijít. Beze slova jsem ji zvedl, na druhé rameno jsem hodil její tašku.
,,Tak pojď.'' šeptl jsem. Pro všechny ostatní by to bylo sotva slyšitelné, já jsem však věděl, že ona mě slyšela až moc dobře.
,,Co se to děje?'' špitla unaveně dívka před svými dveřmi. Pomalu jsem ji položil na postel.
,,Jen si odpočni a pak to bude dobré.'' uklidnil jsem ji.

Kristen
Probudila jsem se a hned jsem začala panikařit. Co se to se mnou děje? Proč jsem slyšela, viděla i cítila to, co jindy ne? Ale, nezdálo se mi to jen? Kolik je vlastně hodin?
Podívala jsem se na telefon. 13:07. Vyšla jsem že dveří svého pokoje a najednou jsem zdola uslyšela nějaké hlasy. Sešla jsem několik schodů a pořádně se zaposlouchala.
,,Už se to děje.'' řekl zrovna Adrian.
,,Jsi si tím jistý?'' zeptal se ho s obavami v hlase můj otec.
,,Ano. Viděl jsem ji dneska ve škole. A vy víte, co je dnes za den.''
,,A nemohla být jenom nějaká roztržitá? Nepozorná?'' ptal se dál otec.
,,Takhle se nechová nepozorný člověk. Ona se otáčela za každým zvukem.''
Jak to mohl s takovou přesností vědět? Copak on mě viděl? Ale vždyť byl otočený směrem k tabuli, nebo ne?
,,A taky cítila vůně z kuchyně, která je daleko. Slyšel jsem, jak se o tom baví s Julií. Ona samozřejmě nic necítila.''
,,Pořád to nejsou žádné pádné důvody.''
,,Zvířata se jí bojí.'' řekl ihned Adrian, jako by čekal, že to otec namítne.
,,Viděl jsi to.''
,,Ano. Kůň, na kterém se měla učit jezdit, se jen při pohledu na ni začal plašit.'' vysvětlil chlapec. Pořád nechápu, o čem se baví. ,,Víte, co to znamená.''
,,Ne! Musí být jiné řešení.'' zděsil se otec. Co se tu k čertu děje? Jake jiné řešení? A k čemu?
,,Není. Tedy pokud nechcete, aby vás tu všechny povraždila. Nebude ovladatelná. Ne poprvé.'' ztišil hlas Adrian. I tak jsem ho slyšela. Čím déle jsem je poslouchala, tím jsem se víc bála, ale zároveň byla zvědavá. Určitě se nebaví o mě, protože proč bych měla všechny povraždit? A proč bych byla neovladatelná?
,,Adriane, víš, že mám v tebe plnou důvěru. Nepřej si mě ale, kdyby se jí něco stalo.'' vyhrožoval mu otec.
,,Takže souhlasíte s tím, abych ji odvedl?''
,,Odvést ji můžeš, až jestli se objeví další důkaz.''
,,Dobře. A nebojte. Bude v dobrých rukou. Jsou tam ti nejlepší z nejlepších. Zvládnou ji, a než se nadějete, bude tu zpátky. Když se bude snažit, nebude to dlouho trvat.'' řekl Adrian a já jsem uslyšela blížící se kroky. Rychle a zároveň co nejtišeji, jsem vyběhla schody a schovala se za dveře mého pokoje. Sotva jsem je zavřela, slyšela jsem, jak prošel chodbou do své místnosti.
Co to mělo k čertu znamenat? Bavili se vůbec o mě? A jak jestli se budu snažit, nebude to trvat dlouho? Kam odvedl? Copak ten kůň, co se tenkrát splašil, něco znamená? A co mělo znamenat dnešní dopoledne?
Otázky se mi v hlavě pletly, na žádnou z nich jsem však neznala odpověď. Musím to zjistit, ale když se Adriana začnu vyptávat, pochopí, že jsem poslouchala.
Nakonec jsem se odhodlala, vstala a šla k Adrianovi. Zaklepala jsem a následně vešla.
,,To ti to trvalo.'' řekl, aniž by s ke mě otočil čelem.
,,Jak...'' nechápala jsem.
,,Jak jsem věděl, že přijdeš? Slyšel jsem tě. Teď i na těch schodech.'' řekl bezstarostně. Takže on mě slyšel, že jsem je poslouchala, ale nezarazil se? Udělal to schválně.
,,Ale...'' zakoktala jsem se zase. Můj mozek mi to nepobíral. ,,Když jsi věděl, že přijdu, tak jistě víš, co chci.''
,,Máš otázky.''
,,To mám. Proč...'' nestačila jsem odpovědět, když me přerušil.
,,Máš otázky, ale odpověď na ni neznáš. A v tuto chvíli ani nepoznáš. Včas se všechno dozvíš.'' usmál se na mě.
,,Takže mi na nic neodpovíš?'' zarazila jsem se.
,,Ne. Třeba někdy jindy.''