V odlehlé vesnici Gyeongju, uhnízděné mezi zvlněnými kopci a šeptajícími borovicemi, žily dvě duše propletené osudem a přesto roztrhané tragédií: Kim Namjoon a Park Jimin.Namjoon se svým jemnýma očima a soucitným srdcem byl ve vesnici ztělesněním laskavosti. Své dny trávil tím, že se staral o pole a pomáhal těm, kteří to potřebovali, a získával si obdiv a úctu všech, kteří ho znali.Jimin byl naopak zahalen tajemstvím a temnotou. Jeho přítomnost vyvolala mezi vesničany strach a neklid, kteří si šeptali příběhy o jeho zlověstných schopnostech a auře smrti, která ho obklopovala. Navzdory jejich obavám se nikdo neodvážil Jimina nějak napadnout, protože se báli důsledků hněvu někoho tak záhadného a mocného.Aniž by to vesničané tušili, Namjoon choval k Jiminovi pocity náklonnosti. Viděl za fámy a strach, poznal bolest a osamělost, která přebývala v Jiminově srdci. Ale Jimin, pohlcený vlastní temnotou, zůstal lhostejný k Namjoonovým náladám a věřil, že není hoden lásky a společnosti.Postupem času se ve vesnici začalo odvíjet zlověstné spiknutí. Šepot zrady a podvodu se šíří jako požár, podněcuje napětí a rozsévá neshody mezi vesničany. A uprostřed chaosu se Jimin ocitl lapený v síti lží a manipulace, zrazen těmi, které kdysi považoval za spojence. Začali o něm rozšiřovat nedůstojné lži, začali ho obviňovat z věcí za které nemoh. Čím déle to však trvalo, pomalu tomu začínal sám věřit. Poháněn vztekem a zradou se Jiminovy spící síly probudily k životu a rozpoutaly na vesnici vlnu zkázy. Ve své slepé zuřivosti nešetřil nikoho, dokonce ani ty, kteří mu v minulosti prokazovali laskavost. Protože je všechny začal vidět jako stejné, zrdy, které začali lži šířit, nerozeznával bratra, od nepřátel. A když plameny jeho pomsty zachvátily vesnici, stál před ním Namjoon, maják světla ve tmě. Jemu věřil, a když ho uviděl, jakoby jeho temná mysl nachvíli zastavila, bylk němu táhnut."Jimine, prosím," prosil Namjoon a hlas se mu třásl emocemi. "Tohle nejsi ty, kdo jsi. Nemusíš se nechat pohltit temnotou. Pojď se mnou, zapomeň na mstu"Ale Jiminovo srdce zatvrdila bolest a zoufalství. "Nevíš nic o mé bolesti, Namjoone, nevíš jaké to je každý den poslouchat že můžeš za něco, o čem ani neví že se stalo. Ti kterým jsi věřil o tobě roznáší nepravdivá slova, a ani nevíš proč." odplivl si a oči mu planuly vztekem. "Vy, ze všech lidí, byste měli pochopit hloubku zrady. Vy by ste měli pykat za to co jste si navymýšleli má trpělivost již dovršila"Namjoonovi se při Jiminových slovech rozbušilo srdce a příliš pozdě si uvědomil rozsah bolesti, kterou způsobil. "Nikdy jsem ti nechtěl ublížit, Jimine, a i přes to že já vlastně pořádně za nic nemůžu chápu tě. Ale vždy si mohl přijít, vždy jsem ti mohl nějak pomoci. Proč jen si nepřišel?" zašeptal a jeho hlas byl přes řev plamenů sotva slyšitelný. "Chtěl jsem ti jen ukázat, že jsi hoden lásky. Že i ty můžeš být milovaný, že nejsi jen zrůda."Ale na vykoupení už bylo pozdě. S posledním truchlivým pohledem Jimin naposledy uvolnil své síly a pohltil Namjoona v oslepujícím světle, NamJoon bolestivě vykřikl, zaszenýma očima plných bolesti se naposledy podíval na Jimina, na někoho koho miloval celím svým srdcem. Když Jimin uviděl NamJoona v plamenech, zhrozil se, měl chuť se za ním rozeběhnout, ale síla ho držela na místě. Tím směrem tedy jen natáhl ruku, a tiše zašeptal. ,,Miluji tě.'' Po tragédii ležela vesnice v troskách a její kdysi živé ulice se změnily v popel a sutiny. U prostřed toho stál Park Jimin, zlomený smutkem a uvědoměním žeztratil svou lásku, ale potěšen tím že se mohl pomstít se se slzami na tvářích ale širokým úsměvem podíval na nebe. Pak už jen mrtev klesl k zemi.
Byl to příběh který ukazoval jak lži a nenávist dokáže zabít cokoliv, pokud se vymknete kontrole. Jimin možná všechny zabil, ale nakonec si uvědomil lásku, kterou k NamJoonovi choval, a umřel šťastný za lásku.
