JungKook
Jako známá osobnost bylo těžké někoho milovat. Ještě k tomu, když je to někdo ze skupiny. Bylo to pro mě složité, a ještě složitější to bylo, když mi po jednom kolapsu sdělili diagnózu. Rakovina a jen pár měsíců života. Složil jsem se z toho, ale nikomu jsem to neřekl. Ani klukům. Nemohl jsem jim to prostě říci. A hlavně ne jemu. Láska je děsivá věc, ještě s takovýmto problémem.
Síla mě opouštěla, a proto pro mě bylo lepší to že jsme se museli rozdělit. Kluci mi neskutečně chyběli a bylo mi líto že nejsme všichni spolu, ale zároveň to pro mě bylo lepší.
Dnes to však ale bylo jiné, už od rána mi bylo hůř a hůř. Spadl jsem na zem uprostřed svého obýváku. Dosoukal jsem blíže ke stolu kde ležel telefon, vytočil jsem číslo toho jediného. A to Jina, musím se mu vyznat dříve než opustím tento svět. Čekal jsem až to vezme ale ono nic. Jen hlas Jina že mám zanechat vzkaz. ,,Budu stručný slibuji, nemám totiž tolik času. Nečekám že mi budeš rozumět, ty ani kluci, ale vlastně to nevadí. Protože mi nezbývá moc času, proto ani pro vás nechci být přítěží. Ale říci ti to musím: Miluji tě, miloval jsem tě, a milovat tě budu už napořád, ani smrt mi nezmění.:'' Jakmile jsem típnul hlasovku, před očima se mi promítli vzpomínky, na to jak jsi se na mě usmíval. Jak jsi se usmíval na ostatní. Viděl jsem jen tebe i když kolem nás byli i kluci. Ale s tebou jsem to vždy cítil jinak. Vždy mě štvalo když tě shipovali s NamJoonem, protože to bolelo. Ale nic jsem s tím dělat nemohl.
Miloval jsem tvé úsměvy, i tvůj vtipně znějící smích. Pamatuj ty nejsi divný, jsi ten nejlepší, nejstarostlivější a nejlépe vařící hyung. Kterého navždy budu milovat. City jsou tak složité. Cítil jsem se tak sám, kreslení a malba už mě tak nebavila, a na box už jsem neměl sílu. Pláč a samota mě zmáhala každý den. Ale já vás nechtěl zatěžovat.
Cítil jsem zimu, a zároveň hrozná zima. Utekl týden od té doby co jsem ti poslal hlasovku, ale ty jsi nepřicházel. Nikdo nepřicházel, kluci neměli čas. Nebo byli rádi že mají ode mě klid? Vážně jsem je už začal štvát? Jediný do mi dělal radost byli ARMY na Weverse když jsem mohl přijít na Live a povídat si. Ale s vámi by to bylo lepší.
Už jsem to nezvládl, cítil jsem své ochablé tělo ležící na zemi, ale už jsem nedokázal nic vnímat. Poslední co jsem slyšel bylo bouchnutí dveří. Pak už jen tma.
Jin
Sakra, sakra, sakra když jsem přiběhl k jeho domu, otevřel dveře a spatřil ho ležet nehnutě na zemi. Rychle jsem se k němu rozeběhl, ještě slabě dýchal. Zavolal jsem tedy rychlou. A vážně přijeli. Naložili ho do auta, ale já s ním nemohl a tak jsem zavolal klukům, a společně jsme jeli do nemocnice kam JungKooka odvezli.
,,Co sním je pane doktore?'' optal se ho NamJoon. ,,Je v posledním stadiu rakoviny už se nedá nic dělat pánové, mrzí mě to.'' řekl doktor a já začal jen s kroucením hlavy plakat. ,,Ještě vám mám předat toto.'' řekl doktor a podal nám obálku. Na ní bylo moje jméno. Rozklepaně jsem otevřel obálku.
Dopis
Milí Jin-hyung,
Nechtěl jsem vám to říct, chtěl jsem aby jsme byli všichni spolu a hlavně abych ti mohl říci že tě miluji. Ale nemám k tomu už zřejmě čas. Mrzí mě to. Tak moc mě bolelo když jsme si museli dát pauzu. Vím armáda je důležitá, ale museli jsme si ji dávat tak brzo? Omlouvám se vám kluci, omlouvám se Jin-hyung. Tak moc mě mrzelo když jsi nepřišel ani jsi se neozval po té hlasovce, ale nedivým se ti, kdo by miloval malé děcko. Děkuji vám za vše. A pamatuj Jine miloval jsem tě, miluji a budu tě milovat.
Konec Dopisu
Ještě v obálce byla suchá černá a bílá růže.
,,Počkat jaká hlasovka?'' pronesl jsem nahlas, a podíval se směrem na NamJoona. ,,Nevím proč se koukáš na mě?'' optal se hloupě. ,,Ty jsi mi něco mazal z telefonu.'' vykřikl jsem na něj naštvaně. Kluci na nás jen zírali. ,,Jak jsi jen mohl NamJoone.'' vykřikl jsem. ,,Nechtěl jsem aby mi tě sebral, jsi můj a JungKook mi tě prostě chtěl vzít.'' vykládal.
JungKook leží v nemocnici, chodím za ním každý den s klukama, tedy až na NamJoona toho nechci ani vidět. Ale dnes bylo něco jinak. Seděl jsem u něj v pokoji a koukal na jeho spící tvář, když v tom přístroje začali pípat. Volal jsem doktory, ale než přišli, bylo už pozdě. ,,Ne ne ne'' hlavu jsem složil do dlaní. JungKook nás opustil v jeho 23 letech.
Na pohřeb přišli i jiné skupiny, přáli přímnou soustrast ale já je nedokázal vnímat. Umřel a já mu nestihl nic říci.
V jeho pokoji jsem našel kazetu s nápisem Jin. A tak jsem si jí pustil, byla tam píseň Stay Alive, a na konci text Jsem tvůj motor navždy,'' rozplakal jsem se. Byl to skvělí člověk a umřel až moc brzo.
