SunHo
Byl to stres, stres potkat nové lidi. Nenáviděl jsem potkávat nové lidi, cekově jsem nenáviděl lidi. Už je to 5 let co nevycházím ze svého domu, kvůli tomuto strachu. Nemluvím s nikým, nikoho nepotkávám a to jen kvůli té pitomé nehodě, co mě tak změnila. Bál jsem se lidí, úplně se mi hnusili. Nemohl jsem kvůli tomu i jen do obchodu. Nedokázal jsem s nikým mluvit, někoho vídat. Rodinu jsem neměl . A co se tehdy vlastně stalo, musíte číst pokud to chcete vědět. Protože tohle je můj příběh.
Šel jsem ze zkoušky. Mý kamarádi šly se mnou, ale oddělovali se dřív, než já. A tak jsem šel sám. Už byla tma a já musel projít zapadlími uličkami. Chodil jsem tamtudy skoro deně, ale jindy tam svítili lampy, dnes to tak však nebylo. Když v tom mě někdo pevně chytil a někam mě táhl. Dotáhl mě do jakého si skladu nebo co to bylo. Přivázal mě k jakému si stolu. Nechápal jsem co se děje, dokud tam nepřišli další muži. Ti však byli nahý. Proč jsou sakra nazí? Co se tu děje? Nic jsem nechápal, avšak po tom co mi začali rozřezávat oblečení jsem tušil co se bude dít. Snažil jsem se cukat, ale nepomohlo to. Akorát mě další znehybnili. Pak začala má noční můra. Ani nevím jak dlouho to trvalo. Cítil jsem jen bolest po celém mém těle. Bičovali mě, řezali do mě, lili po mě vosk, a já nevím co všechno. V tu noc mi sebrali víc věcí než jen panenství. A nebyla to ani noc poslední. Vím že mě pustili asi tak po dvou týdnech. Byl jsem vyhublí, zničený a na úplném dně.
Mé tělo bylo jako v ohni, ale já nechtěl do nemocnice. Dobelhal jsem se k sobě domů, kde jsem lehl do postele, a přál si se už nikdy neprobudit. Už jsem neměl chuť žít. Znásilňování a mučení ze mě dostalo všechno hezké a všechnu chuť. Ležel jsem v nemocnici a pomalu usínal. Když v tom jsem slyšel otevírání dveří. Někdo je v mém bytě. Pomalu jsem se zvedl, a šel do chodby. Nevěděl jsem kdo to může být a celkem jsem se bál že se pro mně vrátili. Ale když jsem tam uviděl JungKooka co se na mě jen vyděšeně díval, trochu jsem se uklidnil. Ano JungKook je můj kamarád už dlouho, stejně tak jako zbylí kluci ze skupiny. A zrovna teď jsem neměl náladu ani sílu ho vidět. Když se ke mě přibližoval a chtěl se mě dotknout, akorát jsem více couval. On na mě jen vykuleně zíral. ,,Hyung kde jsi byl?'' optal se mě. Neměl sílu mu odpovídat, a tak jsem nic neříkal. ,,Měli jsme o tebe strach hyung.' řekl znovu. ,,Promiň JungKooku ale měl by jsi už jít, nemám náladu jsem unavený.'' řekl jsem jen. On se na mě jen smutně podíval. Potom co odešel jsem si lehl do postele.
Každý den kluci chodili k mým dveřím, ale já jim neotvíral. V zámku jsem nechal klíč, aby se sem nemohli dostat. Nechtěl jsem s nikým mluvit. Uzavřel jsem se do sebe ve svém bytě. Vše jsem si nechával dovážet a klukům se vyhýbal, neotvíral jim, nemluvil s nimi. Ignoroval jsem zprávy, ignoroval jsem hovory. Nedokázal jsem ignorovat tu bolest co způsobyli v tom boru. Nedokázal jsem z hlavy dostat ty dotyky, ty nechutné řeči tu bolest.
Po 2 měsících už kluci přestali chodit a tak jsem klíč vyndal. Vzdali to tak proč ho tam mít.
BTS
Vyhíbal se nám. Nemluvil s námi. A mi o něj měli strach. Ale nechtěl nás tam. A tak už jsme to vzdali. Tedy až na JungKooka. Ten tam občas zašel, ale prý nikdy nezaklepal. On ho má vážně rád. Dnes tam jde taky. A tak jsme ho nechali.
JungKook
Kráčel jsem k němu s klíčem od jeho bytu. Bál jsem se o něm, tak moc. A bolelo to že mě ignoroval. A tak jakmile jsem vešel do jeho bytovky vyzkoušel jsem klíč. Tentokrát už šel. A tak jsem vstoupil do vnitř. Nikde jsem ho neviděl, a tak jsem šel do jeho pokoje. Ležel bez trika v jeho posteli a spal. To co jsem však spatřil mě vyděsilo. Modřiny a rány na jeho zádech mě vyděsili. Co se mu pane bože stalo. Zároveň jsem si ale i všiml potu na jeho čele. Musel mít teplout. I přes to že jsem věděl že ho tím naštvu zavolal jsem sanitku. Ti ho hned odvezli.
V nemocnici mi potom řekli že se mu některé rány zanítili, proto ta teplota. Hned jsem volal klukům, kteří tu byli během chvíle. Doktor říkal že bude v pořádku ale i tak jsem se o něj tak moc bál.
Probral se. Nevěděl kde je. Jakmile si mě však všiml vytřeštil na mě oči. ,,Co tu děláš?'' vyštěkl po mě. ,,Klid jsi v nemocnici. Zanítili se ti rány, tak jsem zavolal sanitku. Co se ti stalo? Proto jsi se nám vyhýbal.'' řekl jsem a on jen sklopil hlavu. Rozbrečel se. Ne ne ne to jsem nechtěl sakra. Přistoupil jsem k němu a vtáhl si ho do obětí. Utěšoval jsem ho a po chvíli se mi to i povedlo. Pak jsem ho pomalu položil a nechal ho spát.
SunHo
Probudit se v nemocnici byl šok. Ale pak jsem věděl že JK je tu i přes to všechno se mnou. I kluci tu dokonce byli. Ale bál jsem se říci co se mi stalo. Věděl jsem však že budu muset a tak jsem se rozhodl to říci předevšemi. Všichni na mě jen kulili oči.
Avšak když jsme to oznámili na policii, říkali že tyto lidi nahlásilo už více lidí. Proto jsme pomáhali s hledání. To se nakonec povedlo a tihle šmejdi teď hnijí ve vězení
