NamJoon
Naše skupina slavila mnoho úspěchů. Mnoho fanoušků nás podporovalo. A já byl šťastný ale prázdný. Protože čím více času jsem trávil s kluky, čím více času jsem trávil s ním jsem si začal uvědomovat jednu věc. Miluji ho. Zamiloval jsem se do Mina YoonGiho. Nemohl jsem mu to říci co by si po mě pomyslel. Stačilo mi že jsme se stali přáteli. Že jsme se spolu bavily, vždy co to šlo.
Jenže poslední dobou neměl čas. Vídali jsme se jen když jsme skládali novou hudbu, nebo jsme měli tréninky, či koncerty. Mrzelo mě to. Ale nedával jsem na sobě nic znát. Nechtěl jsem aby se ostatní strachovali. Připadalo mi to jako by jsi se nám stranil. Už jsme tě moc nevídali. A když už jsme se viděli a tváři ti zářil upřímný úsměv. Takže nikdo nic neřešil. Ale mě to leželo neustále v hlavě.
Něco se stalo doma. Máma mi s pláčem volala, ale já odjet nemohl. Bylo moc práce, nepustily by mě. A tak jsem ti chtěl zavolat. Ty si mě vždy dokázal uklidnit. A tak jsem vzal svůj telefon, a vytočil tvé číslo. Chvíli to zvonilo ale pak se s telefonu ozvalo: ,,Tady Min YoonGi jsem zaneprázdněn, po signálu zanechte zprávu.'' jakmile jsem to uslyšel práskl jsem s telefonem, a už nechal slzám volný průchod. Kde jsi když tě potřebuji.
Od tohoto jsem si řekl že to nechám být, a prostě půjdu dál. Má zamilovanost a tvá nepřítomnost mi nesmí ublížit. Ale proč mi tě tedy vše připomíná?
Všude kam jdu tě vidím, všude jsou nějaké vzpomínky, ať nás dvou tak celé skupiny. Byl jsi všude, i když jsi vedle mě vlastně ani nestál. Tvůj úsměv i když si ho neukazoval často, dokonce i pláč. Jako bych ho slyšel ve své hlavě. Noční můry ze kterých jsem se budil s křikem s týkali toho že jsi odešel. Že jsi zemřel. Nebo že jsi skončil se skupinou. Vždy když se tak stalo přišel ke mě JungKook a objímal mě. Ale já chtěl aby jsi to byl ty. I tak jsem se ale na něj tiskl. Snažil jsem se uklidnit, a pak zase usnout. Ale ne vždy se to povedlo.
Na cenách jsem si vždy pamatoval každý tvůj proslov, každý tvůj úsměv, každý tvůj pláč štěstí. V rozhovorech kdy jste nerozuměli, jsem se rozplýval nad tvou nechápavostí. Ale skrýval jsem to hluboko v sobě. Nikdo to nesměl zjistit. Byl by z toho poprask.
Rád jsem slavil narozeniny s vámi všemi. Vždy vidět úsměv i když jsme zase o rok starší. Ale pořád držíme spolu jako jedna rodina. I když tě miluji, jsi mou rodinou a já jí svou láskou nesmím rozbít.
Dnes vše ale bylo jinak. Měl jsi narozeniny, ale nebyl jsi s námi. Věděl jsem nebo spíš mě něco táhlo do tvého studia, jako by jsi tam měl být. A tak jsem tedy koupil aspoň kytku bílých růží. Proč bílých? Protože mi přišli nevinné jako ty. Před budovou stálo pár aut. Kráčel jsem směr tvé studium, a přemýšlel jsem co ti řeknu. Zaklepal jsem a vešel. Ale to jsem asi neměl dělat. Samým šokem mi kytka sjela v rukách. Poškrábal jsem se o pár trnů, a pár okvětních lístků, tehdy ještě bílých teď rudých od mé krve mi zůstali v ruce. To co sem viděl mě vykolejilo. Seděl jsi na židli u pultu, na kterém seděla nějaká holka a líbali jste se. Bez povšimnutí jsem vycouval ven, potichu zavřel dveře a utekl z této budovy. Samým smutkem a naštváním jsem nasedl do auta, a klíče které byli na sedačce jsem vyrazil pryč. Ani jsem si neuvědomoval že vlastně řídím když nemám řidičák. Najel jsem na most který vedl k našemu domu, ale přes slzy jsem neviděl a díky jedoucímu autu v proti směru jsem to stočil do řeky. A já už si pak nic nepamatuji.
JungKook
,,Kluci kde je NamJoon ještě se nevrátil?'' optal jsem se jich. Oni jen kývli. Kde může být tak dlouho? Šel přeci jen za YoonGim. Asi po třech hodinách se otevřeli dveře, rozeběhl jsem se k nim, ale ten koho jsem tam čekal tam nebyl. Byl tam YoonGi s kyticí bílých růží které vypadali poničeně. Tu chtěl dát Joon YoonGimu k narozeninám. ,,Joon s tebou není?'' on se name jen zaraženě díval. ,,Ne ani se mnou nebyl.'' řekl jako by nic. ,,Tak odkud máš tu kytku, pokud vím kupoval ji NamJoon.'' řekl jsem mu. ,,Ale ta ležela na zemi ve studiu'' řekl YoonGi vyděšeně.
,,Kluci pojďte sem.'' vykřikli na nás z obýváku. Rozešli jsme se tedy za nimi. Koukali zrovna na zprávy. ,,Dnes kolem třetí hodiny odpoledne, sjelo auto z mostu do řeky Han. Vypadá to že řidič to nepřežil, a tak tedy upřímnou soustrast.'' řekl moderátor. Jakmile jsme spatřili auto zaskočilo nám. ,,To je auto naší společnosti.'' vykřikl zděšeně TaeHyung.
Jin vzal do ruky telefon a volal PD. Když telefon pokládal už nekontrolovatelně brečel. ,,Co se stalo Jine? Kde je NamJoon.'' ,,On on to nepřežil.'' vykoktal ze sebe mezi vzlyky.
Tak končí láska člověka, který byl zraněn.
