Jin
Byl jsem dítě vychované přírodou, kdysi mě tam mí rodiče nechali, a já se tam naučil žít. Byl jsem rád že jsem volný, mohl jsem si dělat co jsem chtěl, nikdo mě neohrožoval. Bylo mi skvěle, sám. Běhal jsem bosí po lesích, loukách, horách, bylo to úžasné. Zvířata se mě nebála, rozuměla mi a já zase jim, i když nevím jak je to možné. Pomáhali jsme si navzájem. Rodiče mi nechyběli, nepamatoval jsem si je. Ale bylo mi to jedno.
Pobíhal jsem po lese s květinovým věnečkem na hlavě, a užíval si tepla ze slunce, které pronikalo mezi stromy. Když v tom jsem si všiml několika lidí s nějakými nástroji v rukách. Mlátily do stromu, který se po chvíli skácel k zemi. Ne oni kácí stromy, to nesmí, tohle ne. Rychle jsem se rozeběhl zpět do lesa. Je tam jezero a u něj taková chaloupka, v ní žiji s vlky. S těmi si rozumím nejvíce. Hned jakmile jsem vběhl dovnitř, jejich hlavy se otočili ke mně. ,,Kácí les'' vykřikl jsem a oni se rozštěkali. ,,Co s tím, vyženou nás'' řekl jsem plačtivě a začal se s nimi mazlit. Zase jsem vyšel ven a tentokrát se rozeběhl do hor. Mé vlasy vláli ve větru, a já se musel usmát i když jsem věděl co se děje tam dole.
V tom jsem ale uslyšel dusot kopit, ohlédl jsem se co se děje. Uviděl jsem muže na koni, přibližoval se ke mně. ,,Co tu děláš?'' pronesl ke mně. Neodpovídal jsem, on tedy seskočil z koně a přibližoval se. Já jen couval. On se nadále přibližoval, a já couval, dostal jsem se až na kraj srázu. Sakra co teď. Stále se přibližoval, ale já už neměl kam šlápnout, a už jsem jen cítil vzduch kolem sebe. A pak jen dopad na tvrdou zem.
TaeHyung
Vyjel jsem si do hor. Musím pryč i král potřebuje volno. Když jsem vyjel nahoru, všiml jsem si kluka, vlasy mu vláli ve větru a na hlavě mu seděl květinový věnec. Byl krásný i když ke mně stál zády. Když si všiml že se přibližuji začal couvat a tak jsem se musel zeptat ,,Co tu děláš?'' on ale neodpovídal. Tak jsem seskočil z koně a přibližoval se k němu, on však ale couval. Čím blíž jsem se přibližoval a on couval, tím blíže se dostával na kraj srázu. Pak už jsem viděl jak padá, nic jsem nestihl. Sakra to ne. Chtěl jsem slézt dolů a podívat se po něm, jenže v tom přijeli stráže, že se urychleně musím vrátit.
Jin
Probral jsem se v cizí chalupě. Nic jsem nechápal, v tom dovnitř vešel starý muž. ,,Mě se nemusíš bát, já ti neublížím'' řekl. Samozřejmě že mě jeho slova neuklidnila, ale pomohl mi. ,,Co si tam dělal.'' optal se. Jen jsem pokrčil rameny. ,,Nemluvíš?'' optal se, a já zase neodpovídal. ,,No dobře.'' řekl. ,,Máš šikovné kamarády, to díky nim jsem tě našel.'' dořekl a já se rozhlédl a všiml si mých vlků. Hned jsem je podrbal. U onoho muže jsem musel zůstat ještě týden, ale jakmile jsem mohl chodit utekl jsem zpět, i s vlaky, ti mě neopouštěli. Vrátil jsem se k jezeru, stále jsem byl unavený, ale došel jsem tam. Mé rány se zahojily, a já se mohl hýbat. Uvařil jsme si jídlo, co přitáhli vlci, a zase jsem se vydal na obhlídku. Ti muži s nástroji tam pořád byli, vykáceli toho mnohem víc než jsem myslel. Pak už čekala jenom návštěva hor. Vlci šli se mnou, teď mě nenechávali samotného. Vyběhl jsem na horu a rozhlížel se po okolí. ,,Jsi tu zase.'' ozval se za mnou onen hlas. Vyděšeně jsem se otočil, a vlci začali štěkat a vrčet. ,,Vážně ti nechci ublížit.'' pronesl. Jen jsem tam na místě stál a zíral na něj. řekl jen. A to mě snad má zajímat, ničí les, to by neměl ani král.
Nechtěl jsem se s ním bavit, a tak jsem se rozeběhl zpět, a doufal že mě nepronásleduje. Ale doufal jsem zbytečně. Jakmile jsem se otočil u chaty u jezera, jsem ho spatřil na tom svém černém koni. Ne že by byl ošklivý, ale je to člověk co ničí les. ,,Doufám že jsi po tom pádu v pořádku.'' řekl se smutkem v hlase.
TaeHyung
Od jeho pádu jsem tam jezdil každý den, ale neukazoval se. Až po týdnu jsem na něj narazil, byl jsem tak rád že je v pořádku. A že jsem ho mohl znovu vidět. Vypadal ještě trochu potlučeně, a bylo mi to moc líto. ,,Jsi tu zase'' pronesl jsem k němu. On se na mě vyděšeně otočil, a ti vlci kolem něj začali štěkat a vrčet. ,,Vážně ti nechci ublížit.'' řekl jsem zase ale on neodpovídal a jen na mě zíral. ,,Jsem TaeHyung král tohoto království'' řekl jsem zase, on ale neodpovídal a rozeběhl se pryč. A tak jsem na svém koni klusal za ním. Nemohu si ho nechat utéci, už ne na to ho mám až moc plnou hlavu. Doběhl až k nějaké chatě u jezera, vypadalo to tam nádherně. ,,Doufám že jsi po tom pádu v pořádku'' pronesl jsem. On stále neodpovídal. ,,Proč jako král necháváš kácet les, les je zvířat a přírody'' řekl to byla jeho první věta, kterou mi řekl. Počkat kácet les? O tom nic nevím. ,,Počkat co? Já nic o kácení nevím'' řekl jsem. ,,Následuj mě, pochybuji že nelžeš'' řekl a někam se vydal a tak jsem se za ním též rozešel. A vážně nějací lidé káceli les. To nedovolím. ,,Pojď se mnou, zastavíme to spolu, staň se mým rádce prosím'' řekl jsem mu, a on nakonec souhlasil, ale za podmínky že s ním půjdou i vlci. To mi nevadí. A vážně díky němu se toho mnoho zlepšilo. Zastavily jsme kácení lesa, každou zimu jsme chodili krmit zvířata a vše bylo dobré. Po dvou letech jsme se s Jinem vzali. A naši vlci měli i svá mláďata. Dokonce i mi s Jinem jsme si později adoptovali dítě jmenoval se Jimin. V království to šlo skvěle, všichni byli spokojení a šťastný.
