- Hello. It's me. Guys, první kapitola roku 2017 is here, i když ne na Nový rok, ale to je fuk, já slavnostně prohlašuji tuhle ff za nesmrtelnou, taaakže tu určitě po celý rok bude i tak. Je tu velká kapitola 50.! Vím, že je Fourteen Days podstatně delší než Another Girl, možná je to tím, že jsem druhý díl nepsala úplně dopředu a tak nějak jsem to zkrátka neodhadla. :D Nicméně nemějte strach, sami jistě poznáte, že se blíží konec - už jen 4 další kapitoly a jsme v cíli.
- Přeji vám všem úžasný rok 2017 - spoustu zážitků, na které nikdy nezapomenete, lidí, kteří vás mají rádi a rozhodnutích, kterých nebudete litovat (viz čtení Fourteen Days). Hlavně myslete pozitivně a všechno půjde líp.♥
- Btw, u první kapitoly Another Girl naleznete odkaz na Youtube, kde jsem zveřejnila něco jako pokus o trailer. Berte to s rezervou, jen jsem měla delší chvilku, ale když už jsem to vytvořila, můžete na to mrknout, for fun. :D
- Strašně moc vám děkuju, že jste mi zpříjemňovali rok 2016 a doufám, že se budeme u kapitol scházet i v roce 2017. ♥
,,Co to děláš?"
To je to první, co ze mě vypadne. Spíš než panická hrůza se v mém hlase odrazí obavy, ale převažuje hlavně zmatenost - ostatně jako vždy. Natáhnu ruce před sebe jako stopku a pro jistotu couvnu, Teresa však více než dva kroky mým směrem neudělá - zastaví se a injekci drží směrem vzhůru tak, že vidím průhlednou tekutinu, kterou je naplněná. Lehce se zamračím, načež zkusím telepatii. Ani mě nepřekvapí zjištění, že nefunguje.
,,Tohle je konec, Lauro," oznámí Teresa, ale nezní přitom ani trochu výhružně. Soudě dle jejího výrazu to ovšem není ani jejím cílem. Mluví prostě konverzačně, jako by mi jen předkládala fakta, a já nemůžu uvěřit těm hloupostem, které mi sděluje. ,,K tomuhle jsi směřovala od začátku - tohle byl tvůj úkol. Splnila jsi, takže je načase všechno dát zase do pořádku a vrátit se domů."
,,Domů?" zopakuju zmateně. ,,A jaký úkol? O čem to mluvíš, Tereso?"
Pořád mám před sebou nataženou ruku pro případ, že by se ke mně rozběhla, a snažím se si utřídit myšlenky. Chce zabít Thomase a mě vrátit ke ZLOSINu. To je ono? Tohle má udělat? Tohle mám zastavit?
,,Přece o tom, proč tě vůbec poslali do labyrintu. Byla jsem u toho - prohlížela jsem si tvé myšlenkové mapy a plánovala ti proměnné. Sestavovala jsem s tebou tvůj falešný život tak, aby ti vyhovoval - jedináček s trochou přátel, aby ti chybělo co nejméně neexistujících lidí. Byla jsi u mého lůžka, než tam nahoru poslali mě. A víš, co jsi mi řekla jako poslední?"
Zavrtím hlavou, ne proto, abych jí dala najevo, že nevím, ale proto, že všechno, co říká, je příliš neuvěřitelné na to, aby to byla pravda. A přesto... bílé chodby, zářivé pláště, moje ruka čechrající Chuckovy vlasy dávno předtím, než jsem ho poznala na Place... Teresiny oči...
Vykřiknu, protože mě bodne ve spáncích, a stáhnu ruku, abych si ji přitiskla k hlavě. Teresa sklopí injekci a vyrazí ke mně - ihned ruku zase zvednu. ,,Ne! Drž se dál!" vykřiknu, čímž ji okamžitě přimrazím na místě. Vlasy jí vlají do obličeje, takže nevidím její výraz, když říká: ,,Tvým úkolem bylo překopat od základů původní plán. Nefungovalo to - klasické proměnné. Rmuti, já, Thomas... nic z toho nebylo dost a oni to věděli ještě předtím, než nás tam poslali. Já se to samozřejmě dozvěděla až po labyrintu. Byla jsi takový-"
,,Experiment mezi experimenty," cituji Newtova slova, která ke mně pronesl před dobou, co se zdá jako celé věky. ,,Takže si vybrali mě, abych... abych co přesně? Vyvolala zmatek a paniku?"
K mému překvapení jsem se trefila. Teresa pokrčí rameny. ,,Ne všichni s tím pochopitelně souhlasili - bylo to hrozně riskantní. Ohrožovat celé zkoušky kvůli holce, co ani neměla být subjektem, krátce před jejich koncem? Ale Pageiová si prosadila svou."
,,Chce s námi mluvit Pageiová," řekla Lindsay v mém snu, ve kterém jsem byla na základně ZLOSINu... To nebyl sen. Byla to vzpomínka.
,,A tak tě tam prostě poslali a sledovali, co Placeři udělají s dívkou, která přišla, ačkoli nikdo další se už objevit neměl, a ještě ke všemu měla vzpomínky na normální život, který se labyrintu vůbec netýkal. Zabijí ji? Nebo přežije? Možná se... zamiluje?"
Ztuhnu a Teresa povytáhne jeden koutek úst vzhůru v nepatrném úšklebku.
,,Newt," řeknu. ,,Mou proměnnou byl Newt."
,,Ne tak docela. Vlastně jsi spíš ty byla jeho proměnnou - jen si to uvědom, všechna ta chemie mezi vámi, ta Albyho pravidla o tom, jak se musíte držet dál, to, jak musel do labyrintu a ty ses zoufale prala o to, abys mohla jít s ním... To, jak jsi zmizela a vrátila se bez vzpomínek - jak chlapec, který myslel, že už nemá pro co žít, našel někoho, pro koho bude ochotný zemřít - a přišel o něj... Přiznej to, Lauro, to je hotovej best-sellerovej román. Na to bych já s Thomasem-" nakrčím čelo, protože jí trochu zakolísá hlas a musí polknout a popadnout dech ,,-já s Thomasem bychom na to nikdy nestačili. Pomíchali jste osudy nás všech, převrátili celou hru. Stačilo to - ZLOSIN je s výsledkem spokojený. Tvoje práce skončila."
Práce. Zamotá se mi hlava a zvedne se mi žaludek, mám pocit, že budu zvracet. Do očí se mi vtlačí slzy šoku. Práce. Úkol ZLOSINu. Proměnná. Já jsem proměnná. Jsem proměnná, protože jsem s tím souhlasila, protože jsem od ZLOSINu. Jsem jedna z těch, kteří tohle všechno zavinili.
Jsem zkouška.
,,Bude to v pořádku, Lauro," promluví Teresa a v jejím hlasem zaslechnu něco, co mě zarazí - podívám se na ni a zjistím, že i její velké oči se lesknou. Ruka s injekcí se jí nepatrně třese. Polknu a potřese hlavou, snaží se získat zpátky kamennou tvář, ale nedaří se jí to. Vydechne a podívá se na mě. ,,Pochopíš to - pochopíš to tak, jako jsem to vždycky chápala já, až se ti vrátí vzpomínky."
,,Co přesně pochopím?" štěknu na ni, protože si uvědomím, že mi dochází čas. ,,To, proč jsem svolila k tomu být součástí něčeho, v čem umřou desítky dětí? Že jsem předem naplánovala tohle všechno? Pochopím snad, proč teď chceš zabít Thomase, svého kamaráda - někoho, koho jsi ještě před dvěma týdny milovala víc než všechno na světě?"
Teresina ruka s injekcí sebou cukne. Zvedne hlavu a zatne svaly na obličeji tak, aby nedala najevo slabost. ,,Pochopím, kým jsem byla, než tohle začalo?" pokračuju hlasitě. ,,A proč jako? Nic to nezmění, nechápeš? Ať už jsem byla kýmkoliv, teď už tou osobou nejsem. Teď," řeknu a pořádně se narovnám tak, aby bylo jasné, že Teresu o několik centimetrů převyšuji, ,,k nim už nepatřím. Patřím k Placerům. Patřím k Newtovi."
Teresina hruď se zvedá rychleji a ruka s injekcí jí cuká agresivněji a agresivněji. I když se stále ještě tváří, jako by se chystala bojovat proti celé armádě a vyhrát, po tváři jí sklouzne osamělá slza. Zaleskne se v měsíčním světle a já udělám krok blíž k osobě, kterou jsem až donedávna měla za svou nejlepší kamarádku. Věřím jí, přesvědčuji se v duchu. Není sama sebou. Musím jí pomoct.
,,Patřím k Newtovi," zopakuji a udělám další krok. ,,Stejně jako ty patříš k Thomasovi, Tesso."
Nadechne se, ruka jí cukne, druhou si během vteřiny otře tvář - a jakmile se na mě zase podívá, poznám, že jsem ji ztratila. Respektive... že jsem úplně v háji.
,,Tereso," řeknu s náznakem neblahé předtuchy v mém hlase, ale ona už vrtí hlavou a usmívá se. Zvedne injekční stříkačku a trochu tekutiny z ní vystříkne do vzduchu.
,,Neboj se, Lauro," protáhne sladkým hlasem. ,,Bolí to jenom chvilku. Potom bude všechno jako dřív."
,,Tere-au!" Během vteřiny se na mě vrhne, vrchem stříkačky mě škrábne po krku a když ji odstrčím, hned je zase u mě.
Zaječím na dívky uvnitř, ale buď mě neslyší, nebo jsou z Teresy natolik vyděšené, že nepřijdou. Teresa mi zachrčí do ucha a její snaha bodnout mi stříkačku do těla je čím dál tím usilovnější...
,,Tereso," zachraptím na ni a popadnu ji za vlasy, abych ji od sebe zvládla odtrhnout. ,,Tohle nemusíš dělat..."
,,Špatně," zhodnotí to Teresa zadýchaně a skoro jako by vzlykla. ,,Já tohle udělat musím."
A potom mi vrazí stříkačku přímo do zad.