Slíbila jsem Terese, že jí budu věřit. Připravila mě na to, že přijde něco, co se mi nebude líbit, že bude ubližovat lidem.
Připravila tě na to, opakuju si soustavně. Vzpomínáš? Všechny ty náznaky, všechna ta vodítka - to vše spělo k tomuto. Varovala tě.
Snažím se na to nezapomínat. Protože mě opravdu varovala - to byl fakt.
O to víc bych chtěla necítit tu bolest - chtěla bych ignorovat tu nedůvěru, to opovržení, co se mě zmocní při každém pohledu na ni. Chtěla bych věřit, že nic z tohoto není její vina, že nejedná z vlastní iniciativy. Že mě opravdu varovala, protože to nechce udělat.
Jenže pravdou je, že v osobě, která kráčí přede mnou, nevidím svou nejlepší kamarádku. Neexistuje možnost, že by dívka, která právě Thomase kopla do kolene a smála se přitom, načež mu do úst sypala písek, mohla být stejnou dívkou, která plakala v noci na Place, protože myslela, že je mrtvý.
Zkusila jsem se ji zastavit. V momentě, kdy ho skopla na zem. Křičela hlouposti o tom, že to, co provedl, mu nikdy neodpustí, a ostatní holky tam jen stály a pozorovaly to, jako by se nechumelilo. Když se smála, něco ve mně se svíralo způsobem, který mě málem donutil zvracet. Co se to s ní děje? A je to vůbec ještě Teresa?
Co mám teď dělat?
,,Dost!" vykřikla jsem a vrhla se k ní, abych ji od něj odtrhla - prosmýkla jsem se kolem dvou dívek a popadla Teresu za tílko, abych ji z něj strhla. Ohnala se loktem a zasáhla mě do brady, takže jsem přistála na zemi a spodní ret jsem si skousla tak prudce, až mi z něj začala valit krev a okamžitě mi opuchl.
Tessa měla v očích výraz naprosté nepříčetnosti - vlasy jí trčely do všech stran a zatímco Thomas vykašlával písek a svíral se za břicho, postavila se a upravila si triko. ,,Tohle už nikdy nedělej, je ti to jasný?" promluvila ke mně, ruce zaťaté v pěsti. ,,Víš moc dobře, že si to zaslouží. Věděla jsem, že jsi na tohle moc měkká. Vstaň. Musíme se utábořit, abychom zítra časně mohli dojít do bezpečného útočiště."
Potom už mi nevěnovala ani jediný pohled. Prostě luskla prsty a tím uvedla skupinu zase do pohybu, aniž by cokoliv řekla, a zmizela vepředu.
A tak jdeme. Ve rtu mi tepe a Thomas přede mnou skoro nemůže chodit, tak špatně na tom je. Snažím se potlačovat slzy, protože opravdu nestojím o to, abych získala další ránu, ale je to s každým dalším kilometrem horší a horší. Co s námi mají v plánu? O co tady zase jde?
Všechny mé pokusy promluvit jsou rázem zaraženy a telepatie jako by z mé mysli znovu úplně vymizela. Jsem tak odkázána k naprostému mlčení - pravdou ovšem je, že nemohu ani přemýšlet. V hlavě mám totiž jen jeden velký zmatek, který sama nedokážu vyřešit.
Za setmění dojdeme až k horám, v jejichž úpatí se nachází jeskyně, kde se dívky očividně ukrývají již nějaký čas. Když se rozhlížím okolo, nenacházím bohužel žádnou možnost úniku - kdyby se rozeběhla, stoprocentně mě zastřelí dřív, než udělám pár kroků. Nemám se za co schovat - všude je jen poušť a skála, strmá a neprůchodná. Zdá se, že Thomas myslí na to samé, jelikož při pohledu na prostranství okolo mu poklesnou ramena. Pak ho dívky dostrkají do jeskyně a mně nezbývá, než je následovat. Když se ohlédnu, není po Newtovi a ostatních ani vidu, ani slechu. S nádechem vejdu dovnitř do jeskyně.
Uvnitř jsou další tři dívky, které neznám. Zřejmě zůstaly zde a staraly se o oheň - jakmile vejdeme dovnitř, okamžitě vstanou. ,,Tak co, máte je?" zeptá se jedna z nich. Má tmavou pleť a husté kudrnaté vlasy černé barvy.
,,Uhni mi z cesty, Harriet," ucedí k ní Teresa a popadne láhev s vodou, aby se napila. Jako další ji hodí mně. ,,Promiň mi ten ret. Ale aby bylo jasno," pronese teď už ke všem v místnosti. ,,Thomas je můj. Víte, že chci svou pomstu za to, co mi provedl..."
,,Co jsem provedl?" zachrčí Thomas a rozkašle se. Jemu napít nikdo nedal. Automaticky natahuju ruku s lahví, abych mu ji podala, ale Teresa mi ji vytrhne a podá ji blondýně za mnou. ,,Na, Sonyo. A ty mlč, Thomasi, nebo to uděláš ještě horší."
Kamarád se opatrně opře o stěnu a zavrtí hlavou. Teresa mi hodí do klína lano. ,,Svaž ho, ať se nepokouší utéct."
Zírám na ni a mrkám. ,,Já ne," vypadne ze mě a když na mě Teresa vytáhne obočí, zakoktám se. ,,T-totiž... neumím takové uzly, radši ať se o to postará třeba tady Sofia..."
,,Sonya," opraví mě tiše blondýna, ale nikdo na ni nereaguje.
,,Hloupost, udělej to ty," řekne mi Tessa a vydá se víc dozadu jeskyně. ,,A pak se běžte vyspat, vezmu si hlídku. Ráno vyrážíme, je to jasné?"
,,A co ten kluk?" chce vědět Harriet a Teresa se zaráží. Na vteřinu se mi zdá, že se jí ramena trochu svěsí, potom jimi však pokrčí a zvolá: ,,Teď ho Laura sváže a já si potom pohraju."
Sklopím zrak do svého klína a pak se s otevřenou pusou podívám na Thomase, bez sebe zděšením. Střetne se s mým pohledem.
Nemyslím si, že se na mě někdy někdo díval s takovým zklamáním a opovržením.
Po několika chvílích, kdy se většina dívek odebere dál do jeskyně, se seberu. Tím, že budu sedět a stěžovat si, že ničemu nerozumím, si moc nepomůžu. Musím to napravit. Musím něco udělat, hned teď.
Jenže co?
Hořečnatě přemýšlím, jak mám tohle všechno zastavit. Pokud mě o tomhle Teresa informovala předem, nejspíš čekala, že něco udělám, že to nějakým způsobem vyřeším. Jenže jakým? Co mám udělat?
Zjistit, co se děje. To je nejspíš první, do čeho bych se měla pustit. Jenže jak mám docílit toho, aby se mnou vůbec někdo komunikoval?
Chovat se jako jedna z nich, probleskne mi hlavou. To by pro začátek mělo stačit.
Nejprve budu muset získat důvěru těch holek, aby mi řekly, co se to tu děje. A toho docílím zřejmě tím, že se budu tvářit, že k nim patřím. Což znamená...
S hlubokým nádechem popadnu provaz a přesunu se k Thomasovi, který se ani nehne. Jen na mě stále hledí, beze slov - ten výraz však vypovídá za vše. ,,Ruce," řeknu a zní to přesně tak tvrdě, jak jsem očekávala. Natáhne je ke mně, odřené, obalené pískem, a já je začnu svazovat, přičemž přemýšlím, jak dát najevo zase jemu, že jsem na jeho straně a že musí být připravený mi pomoct, až bude čas.
Thomas se uchechtne, zatímco mu omotávám provaz kolem rukou a utahuji tak, až se mu nepochybně zarývá až do masa. Vržu zuby o sebe, protože bych mu je nejradši povolila, nic takového však nemůžu, ne teď, před zraky všech v jeskyni. Jediná, která není přítomna, je Teresa - kéž bych mohla říct, že někde zpytuje svědomí...
,,Takže..." začne kamarád a já prudce polknu, připravená na to, že jeho slova budou bolet jako kopance. Kdyby mlčel, tolik by mi to usnadnil... to on ale neudělá, pochopitelně. ,,Celou dobu jste pracovaly pro ZLOSIN? To je ono? Rozhodly jste se, že vám už nevyhovuju?"
Pokrčím rameny - cítím v zádech pohledy Harriet a ostatních od ohně. Hraj to, pobouzím se. Jen nedávej nic najevo, když se dívají. Nakloním se nad Thomasovy ruce a předstírám, že se koncentruju na uzel, ve skutečnosti však hledám v mysli cestu k telepatii s ním.
Jako pokaždé od chvíle, kdy se Teresa objevila v poušti, jsem však neúspěšná. Uvážu tedy uzel a natáhnu se přes Thomase pro zbytek lana. Teď nebo nikdy.
,,Jsem na tvojí straně, hlupáku," vychrlím ze sebe šeptem, popadnu lano a začnu dělat, že ho musím nejprve rozmotat. ,,Nastav nohy," poručím mu mezitím nahlas a on na mě zmateně civí. ,,Uletěly ti včely nebo jsi jenom tak natvrdlej? Nohy!" vyštěknu a několik dívek za mnou se rozesměje. Povytáhnu na Thomase obočí a naznačím mu, ať to udělá, a tak neochotně nastaví nohy. Pátravě na mě civí a mně se uleví, že mu to konečně začalo myslet. ,,Jsem s tebou," zašeptám, když na oko kontroluju pevnost lana. ,,Zkusím to zastavit. Taky tomu nerozumím, věř mi."
Chlapec na mě kouká s otevřenou pusou a já se skloním a svážu nohy. Pak vstanu a nepatrně kývnu. Taky přikývne, pořád ještě značně zmatený, a já se si opráším ruce a pronesu: ,,Měl by ses vyspat. Vzbudím tě, až přijde na věc." Chvilku se odmlčím, aby pochopil, kam tím směřuju, a potom dodám tak, aby to nebylo podezřelé: ,,Nebo spíš až se Teresa rozhodne, že přišel tvůj čas."
Další smích od ohně. Propaluju Thomase pohledem a pak se obrátím se a odejdu se posadit do tmy.
- Olala, další kapitola je zde. Bohužel je zrovna jen takovou spojující dvě části k sobě, ačkoliv jednu věc na ni mám vážně ráda... nové postavy! Už jsem se nemohla dočkat, až budu moct představit mou verzi Harriet! :D Příští kapitolu se začnou věci vyjasňovat a bude to zase trošku vzrůšo. Fajn, trošku větší vzrůšo. #cantwait
- Anyways, tuto kapitolu bych chtěla věnovat mojí komentátorce a fanynce number 1 a internet friendce EliKundrlikova, protože dnes vydala poslední kapitolu (když nepočítám epilog) svého fantasy příběhu Chosen, který sleduju už od začátku a musím říct, že je to pecka <3 Vřele doporučuji, určitě na něj koukněte na jejím profilu (cover jsem dělala já, just by the way, muhuhehe, jsem na něj moc hrdá #egoup) - určitě je to příběh, který stojí za to. Elčulindi, ještě jednou ti gratuluji k dopsání Chosen, konec byl fakt epic a už se nemůžu dočkat pokračování <3
-No a já vám samozřejmě, again, hrozně moc děkuju a těším se, že spolu brzy dotáhneme do cíle i Fourteen Days. Už se nám to krátí - zbývá šest kapitol. Takže zase za týden! <3