Vzpamatovávám se déle, než by mělo být nutné. Do očí se mi nahrnou slzy a tak stojím zády k Minhovi a všem ostatním a snažím se přestat brečet.
Děsí mě, kde Teresa asi zrovna je, co s ní provedli. Děsí mě, že s ní možná neprovedli vůbec nic. Možná zůstala ve městě, dál předstírala, že je někým, kým není, a možná taky ovládla další raply a teď je na nás posílá.
Možná... možná Thomasovi nemůže pomoct nikdo. Totiž, jak by mu mohla pomoct Tessa? Je v ještě horší bryndě než my. Ji si vybrali... ani nevím k čemu. Jak by mohla udělat něco, díky čemu by Thomasovi bylo lépe?
Jediný, kdo mu teď asi zvládne pomoct, jsou Brenda s Jorgem. Aris a Pánvička se motají okolo a dělají, co je třeba, zatímco já tu hloupě stojím a hledám pomoc tam, odkud žádná nepřijde.
Nevím, proč něco nedělá Minho. Nebo Newt. Nejspíš to ale zvládají asi tak jako já.
Rozhodnu se, že bych za nimi měla jít. Totiž... Za Minhem ne. Mám strach, že mě nepostřehne, až si k němu stoupnu, bude mě považovat za další křoví a rozmašíruje mě dřív, než se stačím nadechnout.
Podívám se do tmy a nejistě přešlápnu. Měla bych jít za Newtem. Není jako Minho - on se z úzkosti nevyseká agresí. Dusí ji v sobě - a už v sobě nese tolik bolesti, že dost možná brzy bouchne. Neměla bych být s ním?
Tak proč je to pro mě tak těžké?
Dojde mi to v okamžiku, kdy k něm dorazím. Nejistě se zastavím právě tak daleko, aby mě mohl vidět, ale taky v dostatečné vzdálenosti na to, abych nenarušila jeho prostor.
Otázky. Visí mezi námi tolik otázek.
Vidět ho tam tak sedět mi rve srdce. Taky se mi vybaví náš polibek v tom sále a najednou si připadám, jako by na žádných vzpomínkách nezáleželo, protože ať už se mezi námi dělo cokoliv, teď jsme zase na startu. Nervózně si hraju s prsty a potom si odkašlu. ,,Můžu... můžu k tobě?"
Obrátí ke mně hlavu a možná se mi to jen zdá, ale vypadá to, že se chabě usměje, nicméně za chvíli je ten výraz ten tam a jeho tvář opět neprojevuje žádnou emoci. Kývne a jeho hlas je jako med, když tiše řekne: ,,Samozřejmě, že můžeš."
Pomalu k němu přejdu a sednu si vedle něj na kámen. Obrátím zrak a zaměřím se na světlo z ohně. Nevidím kvůli dalším kamenům na místo, kde právě vytahují z Thomase kulku, ale nejspíš je to dobře. Děsí mě jen samotná ta představa. Zavřu oči a v duchu šeptám prosby, pořád dokola, jako by to snad mohlo něčemu pomoc.
,,Jsi v pořádku?" vytrhne mě z myšlenek Newtův hlas a já se na něj podívám a pozvednu koutky úst. Celý on. Poslední věc, na které záleží, je to, jak se cítím - ale on se na to stejně zeptá.
,,Ne," zašeptám v odpověď a sklopím zrak na naše ruce vedle sebe. ,,Copak ty ano?"
Hořce se uchechtne a zavrtí hlavou, až mu vlasy spadnou do čela. Potřeboval by ostříhat. ,,Frase, ani náhodou."
Jistěže není. Kdo z nás je? Kdo z nás kdy ještě bude?
,,Nevím, co mám dělat," pronesu po chvíli ticha s očima přišpendlenýma k zemi, následně však vyhledám jeho obličej. Hrudník mi sužuje jediná myšlenka a mám pocit, že se brzy udusím, pokud se o ni s chlapcem nepodělím. ,,Měla jsem to být já, viď?" zamumlám tiše.
,,Cože?" nechápe Newt a zamrká na mě, načež se odtáhne a prohlíží si mě s větším odstupem. Jeho výraz vypovídá o tom, že vůbec nerozumí tomu, kam směřuji.
,,Já..." Zavrtím hlavou a zase se podívám dolů, abych nemusela čelit jeho pohledu. ,,Sklonila jsem se," zašeptám. ,,Lehla jsem si na zem a proto ta střela trefila Thomase - kdybych zůstala stát, tak-"
,,Lauro," přeruší mě Newt zostra a chytne mě za bradu, abych se na něj podívala, ,,ty se vážně cítíš provinile, protože jsi uhnula kulce?"
Zase prudce vrtím hlavou, až se mi vlasy rozletí kolem hlavy. Newt pustí mou bradu a zastrčí mi je za ucho. Pak svou dlaň rychle stáhne, jako by snad nebyla jeho, a já se snažím dostat ze šoku, který ve mně vyvolal jeho dotek.
,,Nepodávej to takhle," namítám. ,,Je to pravda. Thomas to schytal za mě."
,,Ten magor střílel úplně naslepo! Mohl to schytat kdokoliv!"
,,Měla jsem to schytat já," trvám si svém.
,,Lásko, neber si to osobně, ale říkáš naprostý blbosti."
Odmlčím se a kousnu se do rtu. Pár okamžiků je ticho, ale potom se Newt uchechtne.
,,Co je?" ptám se a zvedám k němu zrak. A zjistím, že mě pátravě pozoruje.
Srdce jako by mi v hrudníku skákalo na trampolíně. Tluče tak prudce a hlasitě, že to musí být slyšet na kilometry daleko.
,,Koušeš si ret," řekne Newt a zdá se, že je pobavený. Automaticky si sáhnu na pusu a skousnutý ret povolím. ,,Byly doby, kdy jsem myslel, že už to nikdy neuvidím."
,,Já bych byla radši, kdybys konkrétně tohle neviděl," přiznám se a poposednu. ,,Je to trapný. A dělám to, když jsem nervózní."
,,Děláš to, když jsi se mnou."
,,Vždyť říkám."
Tiše se rozesměje, jako malé dítě, kterému řekli, že má pod stromečkem dárky - jako bych snad řekla něco skvělého. Než se stačím taky usmát, po tvářích se mi koulí slzy, aniž bych si to pořádně uvědomovala.
,,Lauro..." začne Newt, když to postřehne, a já se samozřejmě rozvzlykám ještě víc.
,,Já se ti tak strašně omlouvám," dostanu ze sebe konečně a popotáhnu, neschopná zarazit pláč ani slova, co se ze mě řinou. ,,Moc mě to mrzí. Všechno to, co jsem říkala. Všechny ty věci o tom, jak si tě nepamatuju..."
,,Ale vždyť ty sis mě nepamatovala, lásko," promluví a otře mi slzu. Narovnám se, zčásti kvůli tomu, abych působila alespoň trochu sebevědomě, zčásti proto, že když se mě dotýká, zapomínám, co chci říct. A tohle mu povědět musím.
,,Nechápala jsem to. Nic. V hlavě jsem měla takové prázdno... Ale teď už to vím. Už tomu rozumím. Všechny ty věci, co se mi vracely, to, jak jsem se první dívala po tobě a potom až po ostatních..."
Postřehnu, že se zase usmívá, a je to snad ta nejkrásnější věc, co jsem kdy viděla. Přestože je jeho úsměv tak smutný. Přestože i v jeho očích se leskne něco až podezřele připomínající slzy. Tentokrát jsem to já, kdo se ho dotkne. Natáhnu ruku a přejedu mu prsty po tvářích nahoru do vlasů, potom směřuju dolů k čelisti.
,,Lauro," pronese moje jméno a já mám pocit, že je snad jediný, kdo mě tak oslovuje i v momentech, kdy po mně nic nechce. Jen proto, že může. Jen proto, že chce.
Moje jméno z ní z jeho úst tak jinak, tak... nově a přitom známě. Zarazím se a trochu od něj svou ruku odtáhnu, načež on ji sevře v té své.
,,Ale pak jsem si vzpomněla," pokračuju třesoucím se hlasem, ,,jak jsi byl první osoba, díky které jsem se na Placu cítila bezpečně. Vzpomněla jsem si, jak moc mě zraňovalo, když jsi se ode mě držel dál. Vzpomněla jsem si-," zostra se nadechnu a mluvím dál, abych neztratila odvahu, ,,- na náš první polibek a na to, co jsem cítila. Proto to udělali, Newte. Vzali mi tě, protože jsem... Já jsem..."
Zvednu oči a koukám na něj a on kouká na mě a vypadá, jako bych mu právě do rukou vkládala něco vzácného. Potom se podívám na naše ruce a prudce sevřu oční víčka k sobě.
,,Já vím," promluví Newt, ale nestačí to. Otevřu oči a vidím, jak světlo v jeho očích pohasíná, jak se odtahuje a pouští mou ruku - protože nejsem schopna to vysvětlit. Protože si myslí si, že to všechno říkám, protože už to není pravda... Myslí si, že se omlouvám, protože už to necítím...
Popadnu ho za ruku, druhou mu otočím hlavu zpátky ke mně. V očích, v těch nádherných hnědých očích připomínajících čokoládu, mu překvapeně blýskne.
,,Vzali mi tě," zašeptám, tak potichu, že musí tajit dech, aby mě slyšel ,,protože to bylo to nejhorší, co mi kdy mohli udělat. Protože tě miluju, Newte. Protože jsem tě vždycky milovala."
- Guys, ráda bych řekla, že jsem asi dostala cukrovku z vlastní ff, nice, že?:D No, každopádně here it is, stalo se to, k čemu jsem směřovala sakra dlouho, tramtaradá, odpalme ohňostroj a počkejme si, než se to zase šeredně pokazí!♥ :D:D
- Touhle kapitolou vám zároveň again hrozně moc děkuju, že jste pořád tady a jste pořád tak super. Fuuu, nemůžu uvěřit, že jsme se vážně dostali až sem. To je... neskutečný. Díky moc a užívejte si Newru dokud můžete, protože... znáte mě, že?:DD