Ahojte všichni,
chtěla jsem vám jen v úvodu sdělit, že s těmito kapitolami nejsem až tak úplně spokojená. Před přidáváním je vždycky desetkrát přepíšu, ale pořád to není tak úplně ono. Nicméně, nyní jsme dorazili do bodu, kdy se předvedu v celé své kráse - mysleli jste, že vám J. Dashner v TST zamotal hlavu? Tak to se připravte na mou verzi. 3:) :DD Snad se kvalita kapitol zase zvedne. Já v to tedy doufám a snažím se o to... asi jsem jen trochu vypadla z formy. Čas vyhoupnout se zpátky do sedla Gábi, c'mon!:D
Mimochodem, tohle už je 24. kapitola. Neuvěřitelný. U čísel, která u Another Girl a Fourteen Days vidím, mi vždycky spadne brada. Proboha, vždyť na první kapitole Another Girl je už téměř 2K přečtení! To je... bože, prostě neskutečný. Můj počet followers se přehoupl přes stovku a to je pro mě zkrátka úžasná věc. Děkuju vám, že pořád čtete. Děkuju, že mám pořád mít z čeho tak nepopsatelnou radost. :)
,,Ksakru."
Můj hlas se rozlehne tunelem, odrazí se od hromady suti a naplní tmu kolem mě. Zavrčím a popadnu jeden z kusů stropu před sebou, zatáhnu a zkouším ho odvalit stranou. Nehne se ani o centimetr. ,,Kruci!"
Kdyby alespoň zůstalo svítit světlo. Jenže jsem tady v naprosté temnotě a bojím se udělat krok, abych se úplně neztratila. Slyším ve svém dýchání náznaky přicházejícího pláče. Zmocňuje se mě zoufalství. ,,Co teď?' zašeptám a pak kopnu nohou do prázdna. ,,Zatraceně!"
Dostala jsem se z labyrintu. Přežila jsem setkání se rmuty. Zvládla jsem Gallyho. Byla jsem zajatá ZLOSINem. Přešla jsem Spáleniště. Vyhnula jsem se vraždící hmotě a bleskům, ohni a zbraním. Několikrát jsem se setkala s rapli. Vyrovnala jsem se s pozměněním mysli - dvakrát. Newt se mi chystal říct pravdu...
A teď umřu v tunelu, protože mě tady uvěznily sutiny, vedle kluka, vedle dítěte, které jsem sama zabila. Ach, bože. S hrůzou sleduju tmu, jako by na mě mohla zaútočit. Někde tam leží mrtvola. Zabila jsem dítě. Rapla, ale přece jen...
Vzlyknutí prořízne ticho. Přitisknu si ruku na pusu a opatrně vykročím dopředu. Svezu se na kolena a šmátrám rukama po zemi. Chci ho najít. Chci se mu omluvit.
Nejdřív mám za to, že jsem ztratila pojem o prostoru a proto ho mé ruce nanahmataly. Chvíli se motám v kruhu a vracím se zpátky, hledám dál... dokud mi to nedocvakne.
,,Panebože."
Narovnám se v zádech a vyskočím na nohy. ,,Panebože," řeknu znovu. Zarazím veškerý svůj pohyb a zmlknu.
On není mrtvý. Je někde tady.
Se mnou.
,,Lauro," zašeptá ze tmy a já se zčásti roztřesu a zčásti zkoprním. Jak blízko je? A záleží na tom vůbec? Nemám se jak bránit.
,,Lauro."
,,Drž se zpátky," říkám, překvapená odhodláním a pevností v mém hlase. ,,Dokážu tě praštit znovu, jasný? Mám... Drž se dál."
,,Ha," dolehne ke mně a to odfrknutí se nese jako cinknutí zvonku. ,,Haha. Já tě neci šnížt. Mám tě dovéšť k němu."
,,Co?" vypadne ze mně. Obrátím se a pokouším se zjistit, kde se hoch nachází. ,,Ke komu dovést?"
,,Lauru, Lauru, Lauru," brouká rapl. ,,Máme dovéšt Lauru, blondíňku, neubližovat. Oh. Ojoj. Škjábl šem tě. "
Chodidlo bez boty mě zaštípe, když si uvědomím, že mě doopravdy poškrábal. ,,Kdo mě chce vidět?" ptám se znovu.
,,Pán pán pán pán pán pán pán."
Tak to ani náhodou. Udělám pár kroků dopředu a čekám na reakci. Když se nic neděje, udělám jich víc. Musím se odtud nějak vymotat a najít cestu k ostatním. Nepůjdu s odepsaným raplem, ani kdyby mi sliboval lék.
Rozběhnu se.
,,Hele!" vykvikne kluk a jeho ruka prosviští kolem mojí paže, jak se po mně natáhne. Doufám, že běžím správným směrem, což mi potvrdí trosky válející se po zemi, které se mi podaří jakž takž zaznamenat. Pokračuju přes ně a modlím se, aby nebyly nahromaděné až ke stropu jako na druhé straně, protože v tom případě bychom zde byli pohřbeni zaživa. A hádejte, kdo by koho snědl?
Ale daří se mi proběhnout, šlápnu na několik mrtvých raplů a potlačím výkřik, když si skopnu palec o kámen. Vím, že je chlapec za mnou - huláká na mě a občas se mi zdá, že po mně i něco hází. A pak dorazím k těm schodům, u kterých jsem ztratila botu. Osvětluje je světlo nahoře z chodby a rudá kanada mezi nimi doslova září. Sprintuju nahoru a pomáhám si zábradlím. Skopávám na rapla pod sebou kameny a on na mě ječí, přikrývá si oči rukama a zaráží se... A já se obracím a s výkřikem mu strkám oběma rukama do hrudníku. Zavrávorá, setrvačnost ho strhává dozadu a on padá a kutálí se dolů. Sleduju jeho tělo mizící ve tmě.
Na ničem nezáleží, když se dostává na chodbu a přivykám si na světlo. Nic není důležité kromě toho, že se musím dostat zpátky k ostatním.
No tak.
Nevnímej svoje třesoucí se ruce, nevnímej slzy ve svých očích, nevnímej to, jak svět už nedává smysl, jak ztrácíš i to, co sis myslela, že bude navždy tvoje. Jak ztrácíš sebe. Svoje přesvědčení o tom, co je správné, přesvědčení o tom, kým jsi. Jak ztrácíš svou lidskost.
Prostě udělej krok dopředu. Zkontroluj, jestli za tebou někdo nepřichází z tunelu, jestli ten kluk ten pád nemohl přežít - už jsi ho jednou podcenila, no ne? Teď se vydej chodbou doprava. Je tu šipka exit, vidíš? Najdi Newta. Najdi Newta, Lauro. Newt ti poradí. Řekne ti, co máš dělat.
Funguj!
,,Ale ale," prohlásí známý hlas nořící se ze směru, kterým jsem se hodlala vydat. Zadržím dech a okamžitě se obracím a jsem připravená klidně utíkat zpátky k Brendě do pokoje a lehnout si pod postel, jen abych se mu vyhnula. Jenže... On už mě viděl. A má pistoli, narozdíl ode mně - prokrista, vždyť já nemám ani druhou botu.
,,Tak to vypadá," pronese Barkley, když se přede mnou vyjeví s dvojicí mužů po boku, ,,že jsme narazili na něco, co má velkou cenu. Zdravím tě, Lauro. Moje vstupenko do spasení."
Vzpomínám si.
Ne na všechno, proboha, nebuďte blázni. Ale na něco ano. Vybaví se mi chvíle, kdy jsem... z nějakého důvodu cítila velkou nervozitu. A strach. A... Nepohodlí?
Ano, probouzím se kvůli tomu. Nepohodlí. Ležím si na ruce a je mi zima, protože mám spacák skopaný málem až ke kolenům. Obracím se na druhý bok, vytahuji si ho až k bradě a pak se ocitám tváří v tvář Newtovi.
Leknu se, dokud mi nedojde, že Newt vlastně spí se mnou ve spacáku kvůli... ve vzpomínce vím proč, teď je ale těžké... Ano, kvůli tomu, že Thomas a Minho s Albym zůstali v labyrintu a my nevíme, jestli přežijí. Proto.
Newt spí se mnou v jednom spacáku.
Je zároveň příjemné i nepříjemné, jak mě to rozhodí. Rozbuší se mi srdce a nervózně se zavrtím. Je tak blízko. Vlasy mu trčí na všechny strany a vypadá to malinko směšně, nicméně pořád je to Newt a já mám pořád pocit, že jsem nikoho krásnějšího v životě neviděla.
Stydím se za ty myšlenky. Bože, to jsou ale kecy, napomenu se, ale stejně na Newta dál fascinovaně civím - kdyby se chudák probral, dostal by ze mně šok a ještě k tomu by mě považoval za stalkerku (možná už mě za ni ale považoval, kdo ví). Je zvláštní, že jeho tvář zůstává ve spánku pořád... Ne, nedá se říct, že je úplně ve střehu, ale není ani klidný. Ani smutný nebo vyděšený... Prostě jako by říkal: ,,Mě už ničím nepřekvapíte. Jsem připravený na všechno."
Moje ruka - protože je to svévolná mrcha - mi opět dokazuje, že si bude dělat, co se jí zlíbí, a než si to vůbec uvědomím, hladím chlapce po tváři, prsty mu přejíždím po hraně lícní kosti a koušu se do rtu. Mám chuť zkusit se dotknout jeho úst, dokonce i moje ruka už však pochopí, že to hraničí s pokusem o znásilnění, a drží se zpátky.
Vlastně... osahávám ho jako nějaký maniak. Kdyby mě někdo viděl... Sakra. Stáhnu ruku a zvednu hlavu, všichni okolo nás ale spí. Chuck strašlivě chrápe.
Pokouším se usnout, ale nejde to. Normální člověk by zíral na hvězdy nebo se modlil, aby to Thomas s Minhem a Albym zvládli... Já však zkouším, co všechno mi může projít, když mám vedle sebe spícího Newta - natahuji se a dávám mu rychlou, neomalenou pusu na tvář.
,,Díky," šeptám a pokládám hlavu zpátky na zem. ,,Děkuju ti." Nic víc neříkám, jen se choulím k němu do náruče a usínám.
-(Jo, protože když mám fakt sladkou náladu, miluju flashbacky a gify noční oblohy... no a?:DDD)