Koberec je rudý jako víno a dokonale čistý. Když nás Brenda strčí dovnitř, oba s Newtem sklopíme zrak k našim nohám, protože máme totálně špinavé boty. Koukneme na sebe a pokrčíme rameny, protože s naším zjevem teď pochopitelně už nic nenaděláme.
Brenda rozsvítí.
Mdlé světlo lampiček v rozích pokoje odhalí velkou místnost s obrovským oknem zakrytým závěsy fialové barvy. Ty mou pozornost strhnou jako první, protože jsou přímo naproti mě. V rohu se nachází sedačka, křeslo, stolek a televize - civím na ni jako na rmuta v růžových šatech, protože mám pocit, že je to něco naprosto šíleně nereálného.
Televize.
,,Televize," zamumlám a podívám se na Newta stylem: To je ta největší šílenost, jakou jsem dneska viděla.
Newt je však plně zaujatý prozkoumáváním pokoje. Nedivím se. Všemu korunuje obrovská, nadýchaná, luxusní postel s nebesy. Koukám na ni s otevřenou pusou a ani nevnímám, že Brenda otevírá jedny ze dveří. Celkově jsou v pokoji tři - ty, kterými jsme přišli, ty, které právě otevřela, a ještě jedny u televize.
,,Haló!" protáhne naše hostitelka a zamává mi rukou před očima. Zamrkám a obrátím se k ní. Moje reakce jsou zpomalené a mám co dělat, abych se hned neotočila a nešvihla sebou do peřin. To ale nemůžu, pochopitelně, protože nejdřív potřebuju sprchu. Nejen kvůli tomu, že takto do postele nemůžu. Ale hlavně ze sebe potřebuju smýt události posledních hodin.
,,Támhle je koupelna," ukáže Brenda na dveře, které před chvíli otevřela, jako by mi četla myšlenky. ,,A tam je něco jako sklad," dodá k druhým dveřím.
Soustředím se na to, abych nezavřela oči a neusnula.
,,Dám vám něco na převlečení a můžete se jít umýt." Potom nakrčí nos. ,,No, vlastně, musíte se jít umýt. Nechám vás v mojí posteli jenom v případě, že mi do ní netaháte blechy."
Ani Newt ani já nemáme sílu odporovat. Brenda otevře masivní šatní skříň a začne z ní vytahovat oblečení. ,,Hm..." zabručí a popadne dva kusy něčeho, co nestačím přiliš prozkoumat. Strčí to Newtovi do náručí a hoch pod jejím náporem zavrávorá. ,,To jsou jediný klučíčí věci, co tu mám. Mohly by ti být. Půjdeš asi první, předpokládám. Budeš rychlejší než Laura. Kromě toho, najít nějaký oblečení pro tebe," dodá ke mně, ,,bude obtížnější. Jsi větší než já."
,,To potěší, dík," zabručím.
Newt se na mě podívá a kousne se do rtu. Ztiší hlas. ,,Klidně můžeš jít první ty. Já počkám."
Zavrtím hlavou, ačkoliv už bych nejradši šla. ,,Ne, vážně budeš rychleji než já. Nemáš tolik vlasů-"
,,Nebo potřebu holit si nohy," doplní mě Brenda a já se na ni zamračím. Očividně nemá ani tolik slušnosti, aby předstírala, že nás neposlouchá.
,,Nechci tě tu s ní hned nechávat samotnou," přizná Newt, tentokrát už tak potichu, že to skutečně mohu slyšet jen já, a v jeho očích se odráží upřímné obavy. Píchne mě u srdce.
,,Já se jí nebojím," ujišťuji ho. ,,A navíc... do sprchy s tebou opravdu nepůjdu." Pak se potutelně usměju. ,,Nebo mám?"
Newtovy tváře se zbarví do růžova. Panebože, on se červená! Odstoupí ode mě a podívá se na Brendu, která je ztělesněním úsměvu, vážně - zdá se, že ji upřímně bavíme.
,,Tak šup, medvídku," popadne Newta za ruku a táhne ho do koupelny. ,,Ukážu ti, co si můžeš půjčit a co ne."
Zmizí vevnitř a já chvilku nejistě stojím, než si prokřupu klouby na rukou a rozhodnu se vydat k oknu. Zastavím se před závěsem a zvednu zrak nahoru. Připomíná mi oponu, kterou jsem viděla dole před schody, a z nějakého důvodu mě fascinuje úplně stejně. Přejedu rukou po jemné látce a pak ho odrhnu kousek stranou a nakouknu ven.
Je odtud výhled směrem na město, ne na poušť. Hledím před sebe jako po zásahu elektrikou, k nádechu se odhodlám až po nemožně dlouhém čase. Domy jsou zničené, polorozpadlé, ulice plné opuštěných aut a věcí. A raplů. Jsou všude a je jich nemožně moc, někteří běhají sem a tam a křičí, což přes sklo neslyším, někteří se chovají civilizovaně. Za městem, které pokračuje do všech stran a zdá se nekonečné, stále zuří bouře, ale ani se ho nedotýká, nepřiblíží se k němu. Zamračím se. Není to divné? Bouřka prostě pokračuje, no ne? Nezajímá ji, jestli je nad městem nebo na pouští. Tak jakto, že se nehýbe vpřed?
,,Vypadni od toho okna," sykne Brenda a já sebou trhnu a odskočím dozadu, připravená se prát. Ona kolem mě ale jenom proběhne a zatáhne závěs. Poklepe si na čelo. ,,Už se mi párkrát stalo, že na mě vystřelili," vysvětlí mi a vrátí se ke skříni, ze které začne vytahovat trička. Vždycky nějaké popadne, prohlédne si ho a pak ho vhodí na zem, asi protože se jí nelíbí. Slyším, jak Newt v koupelně pouští vodu. ,,Jorge tuhle budovu získával dost dlouho. Koneckonců, je to hotel - žijeme si líp než většina lidí ve městě. Jsme taky jedna z největších skupin, proto na nás nikdo neútočí. Ale když některej z těch magorů vidí příležitost, klidně si zastřílí."
Nic neříkám. Můj zrak padne zase k televizi. ,,Funguje?" ptám se.
,,Co?" Brenda zvedne hlavu. ,,Jo tohle. Jo, ale nemáš se na co dívat, vzhledem k tomu, že už nevysílá ani jedna televizní stanice. Dřív jsme koukali na dývka, ale přehrávač se rozbil. Už asi nemohl vydržet Jorgeho Hříšný tanec po sto padesáté - stejně jako já," ušklíbne se.
,,Jorge je tvůj táta?" pokládám další otázku, přecházím k sedačce a beru ze stolku časopis o módě. Je vybledlý, obličeje dívek a chlapců v něm působí strašidelně. Zase ho pokládám a tentokrát zvedám sněhuláka ve skleněné kouli. Když jí zatřepu, začne se kolem něj snášet sníh.
,,Ne," odpovídá Brenda prostě. ,,Jen se mě ujal, když mi nikdo další už nezbyl."
,,Aha," přitakávám. Založím si ruce na hrudi a prohlížím si stěny pokoje. Je na nich květinová tapeta, ale nepůsobí to ani trochu lacině. ,,Tobě se líbí Newt?" vypadne ze mě náhle. Hned na to zkřivím obličej a zavřu oči. Já jsem ale idiot. Hodilo by přemýšlet, než promluvíš, Lauro!
,,Pffffffff," vyprskne Brenda a začne se - vskutku nečekané- smát. Otočím se k ní a přešlápnu.
,,To je to tak absurdní otázka?" nechápu.
Brenda se zarazí a vypadá, že přemýšlí. ,,Ne, vlastně ne," pokrčí rameny. ,,Ale je to úděsně směšný, jak se při tomhle všem můžeš ptát zrovna na tohle." Zavrtí hlavou a ve mně se pere vlna nesympatií s vlnou sympatií a stále se nedokážu rozhodnout, jestli se mi dívka líbí nebo ne. ,,Na," řekne a než stačím zareagovat, hodí po mně světlé kalhoty a modré tílko. ,,Tohle by ti mohlo být."
,,Díky," řeknu prostě a ona kývne. Naháže všechno oblečení ze země zpátky dovnitř skříně a jen tak mimochodem prohlásí: ,,Můj typ je spíš Thomas."
Vykulím oči a v tom se z koupelny vyštrachá Newt. Bren na mě mrkne a promluví k blonďatému chlapci: ,,Tak co, méďo, jaká byla voda? Dobrej pocit bejt zase čistej, co?"
,,To zatraceně jo," odpoví Newt a když se střetne s mým pohledem, na chvilku zapomenu dýchat. Má mokré vlasy a usmívá se na mě. Mokré vlasy. Vypadá... dobře. A ještě k tomu mě jeho pohled kamsi přenáší, vtahuje mě do vzpomínky-
Mám bahno v puse. Po celém obličeji. V očích, v uších, v nose. Směju se a snažím se odstrčit Chucka, jehož ruce mi plácají po tvářích další nános hlíny. Newtovy vlasy jsou stejně mokré jako teď, jenže jeho úsměv je jiný. Je takový, jak by se očekávalo k jeho věku.
Je šťastný.
Teresa mi pomáhá namířit na něj vodní hadici a slít ho vodou od hlavy až k patě.
Mrkám a odvracím zrak, v očích mě štípou slzy. Bolí mě hlava. ,,Půjdu do té sprchy," říkám a jako náměsíčná nechávám Brendu, aby mě tam odvedla a ukázala mi, co všechno můžu použít. Skoro nevnímám okolí - jedna velká vana, sprchový kout na druhé straně místnosti. Veliké zrcadlo. Jsem to opravdu já, kdo na mě civí v odraze? Jsou to skutečně moje kruhy pod očima a moje rozcuchané vlasy - je to skutečně ta dívka, kterou přivezla Klec na Plac?
Brenda něco říká a pak odchází, zavírá za sebou a nechává mě samotnou s tou druhou holkou v zrcadle. Sleduju, jak se mi třepe spodní ret. Taky ruce, jak si všimnu, když otáčím kohoutkem a začínám napouštět vanu.
Svlékám se a prohlížím se. Vypadám jako oživlá mrtvola, tělo samá modřina, jsem hubenější, než si pamatuju. Dávám jednu nohu do horké vody. Secvaknu zuby a ponořím se do vany celá. Klepu se zimou, čekám, až se ohřeju, až voda stoupne dost na to, abych se mohla ponořit až po krk.
Někde v tom čekání se rozpláču.