-Ahojte, dneska je úplně šíleně hnusně, tak alespoň přidávám kapitolu a doufám, že přispěju k tomu, abyste měli lepší den:D
-A jenom tak mimochodem... taky tak milujete, jak má Laura milion různých představitelek a podob, páč vyberu vždycky gify, na kterých je jiná herečka? #Stayoriginálbeztváře :DD
Stoupnu si před Newta, jak mi velí instinkt. To, že jsme našli další osoby, které dokáží utvořit smysluplnou větu (tudíž nejeví známky totálního magorství) ještě neznamená, že nejsou nebezpeční. Vlastně... vypadají všelijak, jenom ne bezpečně, pokud to na tu dálku mohu posoudit, a vůbec se mi nelíbí, že se nad námi tyčí a zírají na nás jako na krysy v krabici ve zvěrimexu.
Newt ovšem pochopitelně protestuje a zastrkává mě za sebe. Přetlačujeme se jako dvě malé děti a nakonec stojíme oba vedle sebe a vrháme na sebe uštvané a nespokojené pohledy, jelikož se nám nelíbí, že se ten druhý nechce stáhnout do ústraní. Naše paže se dotýkají, když se narovnáme a zatneme zuby, načež upřeme zrak směrem k nově příchozím. Uvědomujeme si, že je potřeba nedat najevo slabost. Vidím, jak se Newtova ruka zatnula v pěst a napodobím jej.
Páni, úplně jako pan a paní Smithovi.
,,Kdo jste?" vykřikne Minho - stojí už na nohách a kromě jeho spáleného oblečení nejeví žádné známky toho, že by ho před chvílí zasáhl blesk. Jak je možné, že jeho rána nezabila, ale Winston byl mrtvý okamžitě?
,,Kdo jsem já?'' zvolá pobaveně jedna z postav a ze stínů vystoupí starší muž tmavší pleti. Tváří se, jako bychom byli otravná moucha, co ho večer nechce nechat spát. U díry ve stropě se shromažďuje víc a víc lidí. Vyměníme si s Newtem zamračené pohledy. Přestává se mi to líbit. ,,To vy jste mi vtrhli do domu, hermanos, takže otázky pokládám já. Kdo jste?"
,,Och, no tak," ozve se najednou dívčí hlas. Trhnu sebou a málem nevědomky udělám krok dopředu - dívčí hlas. Jak dlouho už jsem neslyšela holku, nepočítám-li Teresu v mé hlavě?
Tohle není Teresa, dojde mi vzápětí. A taky mi to potvrdí pohled na dívku, která dojde k díře, hodí k nám lano a sklouzne po něm dolů dřív, než se kdokoliv stačí vzpamatovat. Přistane přímo před Thomasem, který poplašeně couvne, což ji, zdá se, pobaví. ,,No nazdárek, cukrouši,'' ušklíbne se.
Cítím, jak se mi po tváři rozlívá směs zmatku a znepokojení.
,,Brendo!" vykřikne ten muž z druhého patra a krátkovláska zvedne zrak společně s námi ostatními a usměje se. ,,V pohodě, Jorgi. Vypadají jako kámoši."
Tmavší chlapík - Jorge - přejde k lanu a ačkoliv vypadá minimálně na padesát, sklouzne se po něm stejně hbitě jako dívka před ním. Brenda si nás teď výsměšně prohlíží. Zastaví se pohledem na mě a přejede zrakem moje boty, nohy (zvláštní pozornost věnuje mým kalhotům) a nakonec moje rozcuchané světlé vlasy. Zakloní hlavu, jako by se na mě koukala přes vitrínu, a pátrá v mém obličeji bůh ví po čem.
Newt se postaví přede mě a ona se na něj uchechtne.
,,Jak jste se dostali přes Spáleniště?" chce Brenda vědět a začne mezi námi přecházet jako na obhlídce trhu - halou se nese klapot jejích masivních černých bot. Vypadá, že se jí skoro chce poskakovat.
Moje obočí vyletí vzhůru a už tam zůstane.
Všude kolem nás je spousta harampádí a rozbitých, zaprášených věcí - Brenda dojde k dětskému kolu a zacinká na zvoneček. Pak se na nás všechny usměje, zatímco my jen mlčíme a bedlivě pozorujeme každý její krok. Panuje naprosté ticho.
Sklouznu pohledem na Jorgeho. Má prošedivělé vlasy a tvrdý pohled - vycítí, že se na něj dívám, a zabodne do mě své oči. Neuhnu mu, mám totiž pocit, že mě zkouší - očividně jsem pro něj nejslabším článkem skupiny, možná jakožto jediná holka. Nakonec mě ale napadne, že dospěl k jinému závěru, protože skoro nepatrně kývne a promluví: ,,No tak, Bren, přece bys je neděsila. Ještě nám zkysnou. To by pak nebyla moc dobrá večeře."
Eh. Počkat, počkat. Co?
Moje prvotní mínění, že pokud tito lidé dokáží dát dohromady větu, možná nebudou úplnými magory, se mi nyní zdá poněkud... mylné. Skupina stojící nahoře se sborově zasměje a to mi jen potvrdí další stanovisko, ke kterému jsem právě dospěla: jsme v obklíčení šílenců.
Brenda protočí očima a vytáhne zpoza opasku nůž. Couvnu a natáhnu ruku pro Newta, abych ho taktéž stáhla dozadu, zatímco Thomas a Minho naopak udělají krok dopředu. Podívám se na blonďáka vedle sebe a potichu ucedím jediné: ,,Ať tě to ani nenapadne. Zůstaň na místě."
,,Dlouho jsme neměli vývar z očí!" zavolá někdo svrchu a Jorge přikývne. ,,Pravda, hermano. Pravda."
Podívá se na Thomase a zamíří přímo k němu.
Minho okamžitě vystartuje. Popadne za sebou kus skla, popadne Jorgeho a přiloží mu ostrou čepel ke krku. ,,To ani náhodou ty frasáku," procedí skrz zaťaté zuby.
Několik lidí zároveň - včetně mě - vykřikne. ,,Minho!"
,,Jorgi!"
,,Frasně,'' zakleje Newt.
Na okamžik by to skoro vypadalo, že Minhovo unáhlené chování nám zajistí jistou výhodu a že ve zmatku dokážeme zpacifikovat Jorgeho i Brendu a dát se na útěk. Brenda je však podstatným faktorem, se kterým na těch několik vteřin nikdo nepočítá, a to je osudovou chybou. Během sekundy je za Minhem a svírá mu u zad nůž.
V tomhle všem mě Newt ještě hruběji strhává za sebe, ale protože se mu bráním, dostanu se spíš do boku. Vymaním se tak ze zóny, ve které na mě dosáhne, a mám volnou cestu přímo k našemu novému problému.
U nohou objevím deštník. Všimnu si ho poté, co odtrhnu pohled od Brendiných zad a začnu se ohlížet po nějaké zbrani. Zavadím o něj kotníkem - je starý, otlučený, potrhaný a zřejmě úplně neškodný. Ale v ten moment v něm vidím něco víc a tak ho popadnu a napřáhnu za hlavu jako baseballovou pálku, načež překonám vzdálenost mezi mnou a Brendou a namířím jí jím na hlavu.
,,Ani krok," vrčí ona na Minha a já stejně tak pevně dodávám: ,,Ať tě to ani nenapadne, Bren."
Vidím ji z profilu a proto mi neunikne úsměv, který se jí rozlije po tváři. Neztuhne a ani nedostane strach, což mě rozzuří. Přešlápnu a její úsměv se rozšíří. Vysmívá se mi.
Však počkej ty mrcho.
Popadnu deštník pevněji a soustředím se na její hlavu. Jak dobrý mám asi odpal? Brenda však sklopí nůž a otočí se ke mně čelem. Když jí zrak padne na deštník, propukne v šíleně hlasitý, chraplavý smích. Jorge, ačkoliv mu Minho pořád svírá sklo u krku, se začne chechtat spolu s ní.
,,Vy jste snad víc odepsaní než my všichni dohromady," prohlásí Brenda pobaveně. ,,Drahoušku, víš, že držíš deštník, že jo?"
,,Vím," zavrčím a obemknu kolem něj prsty pevněji, v obličeji rudá, ruce se mi potí. ,,A víš, že když se dostatečně rozmáchnu, dost možná ti způsobím otřes mozku?"
,,Pochybuju," ušklíbne se Brenda.
A má pravdu. Snažím se nedat najevo, jak pomalu ztrácím pevnou půdu pod nohama (ne že bych nějakou měla už předtím) a pokrčím rameny. ,,I tak to bude pekelně bolet."
Brenda mě chviličku pozoruje a já mám pocit, že každou chvíli ztratím poslední zbyteček odvahy a obrátím se na útěk. ,,Líbíš se mi," prohlásí nakonec a mou nervozitu a strach na okamžik vystřídá zmatek a překvapení. Jenže potom zvedne nůž a namíří ho přímo na mě. ,,Ale jestli tvůj kámoš hned nenechá Jorge na pokoji, skončí tenhle nůž v tobě. I přes riziko otřesu mozku."
Vydechnu a opět přešlápnu z nohy na nohu. Když se ale střetnu s Brendinýma tmavýma očima, z nějakého důvodu mě všechna hrůza opustí. Totiž, jistě, nepochybně je šílená a nepochybně by byla schopná mě probodnout - ale neudělá to, pokud ji přestanu ohrožovat deštníkem, který se mi stejně v rukou rozpadá.
Sklopím ho a narovnám se. Mám pocit, že mi celá místnost visí na rtech, když s pohledem upřeným na druhou dívku říkám: ,,Nech ho, Minho. Mohli bychom si vzájemně pomoct."
Nedočkám se žádné reakce. Brendě zacukají rty. Protočím očima a sjedu z ní pohledem na Minhova záda. ,,Minho, prosím."
,,Nevíme ani, co jsou zač," protestuje Minho a Jorge na něj zírá jako na idiota, přestože je v přímém ohrožení života. Pak se usměje. ,,Povím ti to, jestli po tom prahneš, hermano. Jsem rapl. Všichni jsme raplové. A záleží jenom na naší dobré vůli, jestli vám dáme jídlo, anebo jestli si dáme k jídlu vás."