Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•103- From dusk till dawn

*pouštějte pořád dokola*

Letadlo, které mi poslali kluci, už bylo zobrazené, a tak jsem se odebrala ven k letadlu. Kráčela jsem bílou prosklenou chodbou a pozorovala lidi kolem sebe.

Muž, žena a dvě děti. Muž měl na ramenou holčičku a dělal jí koníka. Držel ji za ruce, aby nepřepadla a holčička, které mohlo být tak pět let, se smála na celé kolo. Vedle toho muže šla holka maximálně o šest let starší, než já a za ruku vedla další holčičku. Ta už byla o něco starší. Mohlo jí být tak devět let. Byl to pěkný pohled. Představovala jsem si sebe a Justina. Oči my začaly slzet a já musela rychle mrkat, abych je zahnala.

Osudu nezabráníte.

Telefon se rozezněl znovu a ve mě začala vřít krev. Co zas k sakru kdo potřebuje?!

Naštvala jsem se ještě víc, když jsem nemohla telefon najít. Frustrovaně jsem švihla taškou na zem vedle mých nohou a osvobodila se z ostatních zavazadel, které jsem táhla k letadlu. V jedné z tašek jsem konečně našla svůj telefon. Neznáme číslo stále vyzvánělo. Někdo je zřejmě vytrvalý.

,,Ano?! Co potřebujete?!" vyštěkla jsem a měla chuť to ihned típnout a číslo zablokovat.

,,Bell" ozvalo se z telefonu a mě se začla klepat kolena.

,,Ne" vyhrkla jsem a padla na kolena. Rukou jsem si přikryla ústa a telefon mi vypadl z rukou. Opět se mi spustily slzy. To není možné. Nemohl to být on. Volající nejspíš hovor típl, protože telefon začal zvonit znovu. Opatrně jsem na sebe otočila obrazovku a všimla si opět neznámého čísla. Hovor jsem típla a těsně k sobě stiskla víčka. Nemůže se to dít. Už tak jsem na pokraji zhroucení a teď si ze mě očividně někdo dělá srandu.

Odmítnutí ale nepomohlo a telefon už deset minut zvoní a já nemám sílu na to ho vypnout. Znovu jsem ho vzala do rukou a mlčky hovor přijmula. Nic jsem neřekla.

,,BELLO," vyhrkl jeho hlas ,,prosím nevypínej to. Poslouchej mě, lásko. To jsem já, ano? Justin. Já... Já žiju. Kde jsi? Bell. Prosím, řekni něco" jeho hlas byl takový, jako dřív. Já tomu jen nechtěla věřit.

,,Justine?" šeptla jsem.

,,Ano, ano, lásko. Jsem to já. Řekni mi prosím, kde jsi a já tam za chvíli budu. Budu u tebe. Budu tě držet a už nikdy tě nepustím. Bell, notak" naléhal a já se začala trochu smát. Nemůžu tomu uvěřit.

,,Jsem na Mezinárodním letišti v Brazílii" řekla jsem a bylo slyšet jeho tiché zalapání po dechu.

,,Tak to tam asi nebudu úplně za chvíli, ale budu tam! Jen mi nikam neuteč, neodejdi a neodleť. Všechno ti vysvětlím" řekl a típl to. Nemám ponětí, kde můj znovuobjevený přítel je, takže nevím, jak dlouho na něj budu sakra čekat? Odebrala jsem se proto do hlavní haly a sedla si s taškami na jednu lavičku.

•••

,,Bello!" ozvalo se zavolání mého jména a mě naskočila husí kůže, mé oči začly už asi po sto padesáté dnes slzet a já vyskočila na nohy. Prudce jsem se otočila a viděla Justina, jak běží od velkých vchodových dveří směrem ke mně. Okamžitě jsem oběhla lavičku a vyběhla směrem k němu.

,,Beruško moje!" zašeptal mi do krku, když jsem na něj skočila a omotala si nohy kolem jeho pasu. Pevně mě objal kolem pasu a já málem nemohla dýchat. Ale víte co? Nevadilo mi to, protože já jsem ho k sobě tiskla možná ještě silněji. Slyšela jsem jeho tiché vzlyky. On brečí?

,,Justine, ty brečíš?" odtáhla jsem se od něj a pohlédla do jeho mokrých očí.

,,Ne" poposmrkl a zabořil hlavu do mého krku. Vdechoval mou vůni tak, jako já tu jeho. Jsme na sobě závislí, to je tak... roztomilé...

Po chvíli zvedl hlavu a já mu konečně prohrábla jeho úžasné vlasy. Spokojeně jsem vydechla a trochu se lekla, když se z ničeho nic drze přilepil k mým rtům. Nečekala jsem to, ale ihned jsem začla spolupracovat. Líbal mě naléhavě a jeho ruce mě stahovaly chvílemi těsněji a těsněji. Po chvíli se ode mě odtáhl a pustil mě na zem. Stále jsem ale stála jen pár centimetrů od něj.

,,Takže... " začal.

,,Né. Prosímtě. Čeká na nás tvé letadlo. Takže teď mi pomoct vzít všechny ty věci a řekneš mi to v letadle" zastavila jsem ho a unaveně si protřela oči. Justin přikývl a vydal se se mnou k lavičce.

•••

,,No a pak jsem tam ztratil všechyn věci, protože to vybouchlo. Tak tak jsem stihl utýct dost daleko. Bylo to snad nejrychleji, co jsem kdy běžel" zasmál se trochu a jeho hruď se nadzvedávala od smíchu. Ze sedaček v letadle jsme udělaly takovou menší postel. Ležela jsem Justinovi na hrudi a dělala mu na hrudi prstem různé obrazce.

,,A proč jsi mě nehledal?" zeptala jsem se trochu posmutněle.

,,Nemohl jsem. Věděli o mě. Viděli mě a rozdělili se. Někteří umřeli v tom skladu, ale zbytek mě sledoval a kdybych šel hned za tebou, tak by o tobě věděli a stihli by to říct dál. Schovával jsem se sám a zabil je. Až potom jsem ti volal. Nejdřív si mi to nebrala a já se bál, že se ti něco stalo. Pak jsi mi to ale vzala a teď jsem tady" propletl si se mnou prsty a vydechl přebytečný vzduch.

,,Můžeme se teď prospat?" zeptala jsem se, abych náhodou nechtěla jít drze spát a on si chtěl ještě povídat.

,,Jistě. Spi" řekl mírumilovným hlasem a já se víc zakryla dekou.

Votes prosím <3