Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•54- ,,Teď kvůli tobě umřeme"

*Můžete pouštět pořád dokola*

,,Slib mi, že se vrátíš!" brečela jsem. Jen sklopil pohled...

,,Nemusím ti to slibovat," zasmál se ,,samozřejmě, že se vrátím" řekl a zavíral dveře trezoru.

,,Jo a kdyby něco, kód je moje datum narození"

,,Justine, nevím tvoje datum narození" řekla jsem trochu nervózně. Nikdy mi ho neřekl.

,,Prvního března devatenáct set devadesát čtyři" mrkl na mě a zavřel dveře. Tak co teď? Jsem tu sama. V prázdné místnosti. Nejsem sice klaustrofobik, ale co když tu budu muset být dlouho? Úzkost přepadne každého, ne? Sama jsem se teda několikrát nachytala, že jsem autista, ale brzy se z toho tady zcvoknu i tak a radši se zastřelím jednou ze zbraní, která tu se mnou je.

Radši jsem na to nemyslela a sedla si doprostřed místnosti. Tašky byly docela hrubě naházené, tak jsem je vzala a začla je zapínat a slušně skládat do regálů, které byly po stranách. Do velkých černých přišly peníze a do menších kožených zbraně, náboje, granáty.

Naše telefony a peněženky jsem dala do malé tašky k ostatním dokladům, které tu kluci měli. Některé byly i falešné. Změněné identity, jiná jména, datumy narození. V tomhle biznisu to mají promyšlený, no. Jak bych se asi mohla jmenovat já?

Hanriet?

Amanda?

Nebo třeba Cecilia?

Ježiš. Cecilia je asi z těch všech nejhorší. Zajímavý, nad čím dokážu přemýšlet, že?

Tašku jsem zapla a nechala ji uprostřed místnosti. Přešla blíž ke dveřím od trezoru. Byly slyšet rány, výstřely a křik. Snad se klukům nic nestane. Hlavně Justinovi. Chci se sakra ještě vrátit na Harvard a dostudovat. Co by si řekli naši. Třeba na pohřbu?

,,Naši dceru jsme slušně vychovali. Dostala se na Harvard, ale pak jsme s ní moc nekomunikovali, protože se údajně pořád učila. Ale přitom bydlela na apartmánu s chlapcem, který byl mafián a jednou, když s ním jela k němu domů, ji zabil jiný gang, kvůli kšeftu"

Jak povzbuzující. Celá moje rodina by to slyšela. Možná by tam byla i Justinova rodina.

•••

Po hodině jsem se vzbudila opřená o stěnu. Nebylo už nic slyšet. Po další půlhodině jsem se přistihla, jak si povídám sama se sebou. Nebylo by to divné, kdybych nemluvila nahlas. Pak jsem přešla ke zpěvu. Zpívala jsem si různé písničky od Rihanny a nakonec došlo i na My Heart Will Go On z Titanicu. Dalších pět minut jsem probrečela. Z toho stresu a z toho, že jsem si vzpomněla na scénu z Titanicu, když Jack umře. Ovšem najednou jsem zaslechla hlasy.

,,Někdo tam je" mužský hlas.

,,Kde?"

,,Tady, za těmi dveřmi je schovaný trezor" slyšela jsem hlasy.

,,Haló? Je tam někdo? Jste v pořádku?" konečně! Záchrana. Ale počkat. Co je s Justinem? Hraj blbou Bello, třeba to jsou nějací mafiáni.

,,Ano, jsem! Kdo jste?"

,,Ehm, slečno. Já jsem poručík Davison a vedle mě stojí ještě kolega. Našli jsme dole jednoho mladíka a odvezla ho sanitka. Byl zraněný" Policie, hurá!

,,Jak vypadal ten kluk?" zeptala jsem se ale stále nedůvěřivě.

,,Tak sto osmdesát, potetovaná levá ruka a právé předloktí. Na krku křídla. Nevím, jak bych ho jinak popsal slečno" Justin. To je Justin! Zpanikařila jsem. Něco se mu stalo, panebože! Najednou byl můj mozek zamlžený a já nedokázala čistě a racionálně přemýšlet.

,,Slečno, nemůžeme Vás dostat ven. Trezor je zabezpečen, ale měla byste uvnitř mít číselník. Znáte kód?" řekl hlas. Rozhlédla jsem se po trezoru a opravdu našla číselník.

,,Ano, znám" nad ničím jsem nepřemýšlela a naťukala kód. 1, 3, 1, 9, 9, 4. Přesně šestimístné číslo. Prvního března devatenáct set devadesát čtyři.

Pak už bylo pozdě. Dveře se otevřely a do trezoru padlo světlo. Žádný policista. Mafiánskej hajzl!

,,Ahoj kočičko. No pojď hezky ven. Pojď, pojď" spatřila jsem černocha, jak na mě míří zbraní. Bello, ty jseš fakt blbá! Blbějšího člověka svět neviděla! Panebože, rozčilovalo se mé podvědomí. Už nemám na vybranou. Jediné, co můžu ještě udělat, je zachránit věci v trezoru.

,,Ustup! Nebo ven nevyjdu!" řekla jsem rychle a ten černoch si to asi neuvědomil a opravdu ustoupil. Sebe už nezachráním, ani kdybych chtěla, ale peníze a zbraně můžu. Rychle jsem vyšla z trezoru a zabouchla dveře.

,,Ty děvko" dal mi pěstí do břicha. Předklonila jsem se a chytla se za břicho. Namířil na mě zbraň a chystal se zmáčknout spoušť.

,,Né, prosím" zasýpala jsem bolestně.

Pravidlo číslo jedna: Když vám mafián řekne, že se pro vás vrátí... Nevrátí.
Pravidlo číslo dva: Mafiáni jsou nemilosrdní a dívky jsou pro ně nic.

,,Užij si to v pekle s Bieberem a těma jeho čůrákama!" zasmál se a vystřelil. Padla jsem k zemi a mé břicho začalo pulzovat bolestí. Poslední, co jsem viděla bylo, jak dva páry bot odcházejí. Snažila jsem se zvednout, ale nešlo to. Vzdala jsem to a otočila se aspoň na záda. Z očí mi začly téct slzy. Sáhla jsem si na ránu od kulky. Na ruce jsem okamžitě cítila krev.

Sbohem titule za přírodovědecké vzdělání.
Sbohem mami, tati.
Sbohem Cami. Proč ta moje malá svině musí mít vždycky pravdu.

Don't get close to missing killer, Bello. Řekla ti DON'T GET CLOSE a tys ji stejně neposlechla. Co ti mám říct? Však to je v pohodě? Jen teď akorát kvůli tobě umřeme?

Jo, řekni to.

Teď kvůli tobě umřeme, Bello!

Pomalu se mi zavíraly oči. Poslední, co jsem si stihla představit, byl ten nejkrásnější Justinův úsměv. Jeho nejkrásnější karamelové oči. Začínala jsem slábout a poslední slza vytekla z mého oka. Aspoň jsem měla možnost poznat toho nejkrásnějšího a nejlepšího kluka na světě.

Votes prosím <3