Don't Get Close To Missing Killer(cz)✔️

•72- ,,Nechci tě ztratit"

*Psala jsem u Ari :) (Thinkin' bout you)
Poslední dobou je tohle má oblíbená písnička. Pouštějte dokola*

Vypnul jsem motor a unaveně si opřel hlavu mezi mé ruce na volantu. Dlouze jsem vydechl a na chvíli zavřel oči. Po chvíli jsem cítil malou ručku na mých zádech.

,,Lásko?" Bellin rozespalý hlas mi vykouzlil malý úsměv na rtech.

,,Hmm?" zamručel jsem, aby Bell věděla, že ji vnímám.

,,Neusínej, nahoru do postele už je to jen kousek" slyšel jsem její tichý hlas.

,,Ehm, jo, půjdeme" protřel jsem si oči a unaveně se opřel o sedadlo. Vydechl jsem a otevřel oči. Pousmál jsem se na Bell a snažil se zapamatovat si každý kousek její tváře. Její výrazné rysy. Její dokonalé rty. Její oči, ve kterých se ztrácíte. Vidíte v nich zranitelnost, ale i zvědavost.

,,Tak jo" řekla si potichu Bell a vystoupila z auta. Taky jsem vystoupil a přešel ke kufru. Vzal sem naše tašky a zamknul auto. Nakonec jsem zamkl celou garáž, která mi zde byla po zaplacení přidělena a ohnul se na zem pro tašky. Neležely tam. Nechápavě jsem se rozhlédl a až po chvíli jsem svůj unavený a nesoustředěný zrak zaměřil na Bell, která s dvouma taškami mířila ven z garáží. Neměl jsem sílu protestovat, nebo ji sám zastavit. Za poslední dobu, přesněji od té doby, co se vzbudila, jsem spal sotva 48 hodin. Nevím, kolik je to dní, ale cítím, že 48 hodin nestačí. Ovšem, Bell mě tak nevidí. Ani nechci, aby mě tak viděla. Musím pro ni být silný, takový, jak to všichni očekávají. Žádné chyby ani pády si ve svém postavení nemůžu dovolit.

Pomalu jsem se rozešel za Bell až do našeho bytu. Nechala mi otevřené dveře. Vešel jsem dovnitř a zavřel za sebou. Rozešel jsem se za rozsvíceným světlem v kuchyni. Ovšem panické mrazení na zádech mě donutilo vrátit se ke dveřím a zamknout. Ihned poté, jsem se trochu uklidnil, ale opravdu jen trochu. Bůh ví, kde teď jsou, co zjišťují a kolik toho již ví.

pohled Isabelly

Justin se nepřítomně doplazil do našeho kuchyňo - obýváku a sesunul se na barovou židličku. Čelem se opřel o studenou mramovou desku a ruce si dal na stůl kolem hlavy. Potichu jsem odnesla naše tašky do pokoje a převlékla se do tílka a kalhotek. Rozsvítila jsem lampičku u postele a vrátila se k Justinovi. Zhasla jsem světlo v kuchyni a pomalu ho probudila.

,,Justine, pojď si lehnout, pojď" mluvila jsem na něho a snažila se ho nějak dostat do postele. Justin ani neotevřel oči. Neměl na to sílu. Zvedl se ze židličky a chytl se mých rukou. Spoléhal na mě. Pomalu jsem couvala a dovedla ho až ke komodě. Dala jsem jednu Justinovu ruku právě na onu komodu, aby se jí přidržel. Svlékla jsem mu tričko a rozepla jeho kalhoty. Oboje jsem dala do rohu na zem s tím, že to všechno ráno vyperu. Justina v černých boxerkách jsem dovedla k posteli a pomalu ho na ni položila. Dál už se mechanicky poskládal sám. Lehnul si a automaticky se přikryl peřinou. Lehla jsem si vedle něj a ještě se krátce nahnula k němu a políbila ho na rty. S mlasknutím jsem se odtáhla a lehla si k němu z boku. Rukou si mě přitáhl k sobě.

Zavřela jsem oči a ještě na chvíli usnula.

•••

Probudily mě paprsky slunce, které mě lechtaly na tváři. Zapomněla jsem v noci zatáhnout závěsy, super. Pomalu jsem se otočila čelem k Justinovi. Spal na zádech a ruce měl založené na hrudi. Na tváři měl děsivě poklidný výraz. Neusmíval se však. Bojím se, že to neznamená nic dobrého. Co když se mnou není šťastný?

,,Koukáš" zašeptal po chvíli a tím mě vyděsil.

,,Ne"

,,Ale ano, už asi minutu na mě upřeně hledíš a zkoumáš můj obličej" otevřel Justin jedno oko a pokusil se o milý úsměv.

,,Možná" začervenala jsem se. Justin se usmál a pomalu se nahnul ke mě. Ležel vedle mě vlevo. Najednou se ovšem zvedl a lehl si nade mě. Zapřel se levou rukou k mému pravému boku a pravou rukou mě hladil po líci.

,,Nechci tě ztratit" zašeptal. Než jsem však stihla cokoli říct, přiložil své rty na ty mé a políbil mě. Bála jsem se. Bála jsem se toho, čeho se bál on. Protože v tom polibku to rozhodně neskryl. Nepříjemný pocit projel celým mým tělem. Nedokázal se ubránit svým citům a já to poznala. Nebyl to ten Justin, co dřív. Justin, kterého se všichni báli. Odtáhla jsem se od něj. Chyba, chlapečku. Pozdě, neskryl's to.

,,Musíme si promluvit" zašeptala jsem.

,,Jo to musíme. Počkej. Ty o tom víš? Já. Já ti to vysvětlím. Kluci se snažili... " skočila jsem mu do řeči.

,,Justine. Právě ses přiznal sám. Takže ven s tím" posadila jsem se na posteli a čekala, kdy Justin provinile sklopí pohled a začne si hrát se svými prsty, jako to dělám já, když někomu něco zatajím. Jenže Justin pohled nesklopil. Díval se přímo na mě. Na chvíli se v jeho očích mihla černá, tentokrát si však troufám říct, že nezastupovala hněv, ale obavy a strach. Justin však zamrkal, barva jeho očí opět nabrala povzbudivě karamelovou barvu. Narovnal se a byl opět vyšší.

Nějaké pěkné komentáře <3