Život podle scénáře

35. "Jen metal a my dva."

- červenec, o rok později

Ahoj tati, omlouvám se, že už jsem se včera neozvala, ale jakmile jsme přijeli na místo, jen jsme postavili stany a unavení jsme šli spát. Mimochodem, dojeli jsme celí, White je totiž skvělá řidička (jen ve druhém autě se prý Mike pozvracel, ale u toho jsem už nebyla). Taky promiň, že ti to nezvedám ani teď, ale jsem mezi tolika lidma, že bych tě vůbec neslyšela (a než bych se vymotala pryč, mohl by mi uniknout koncert, na který se tak moc těším). Ani bys nevěřil, jak jsou lidi v Německu milí. Je tady plno lidí ze zahraničí, dokonce i Brazilci a Rusové, je to skvělé. A Charlie se už dneska nechala potetovat, takže uvidím, jak přijedu já. Mám tě moc ráda, tati.

Jakmile jsem dopsala zprávu, telefon jsem ihned schovala zpět do kabelky a rozhlédla se kolem. Bylo velice těžké identifikovat své divné přátele v hromadě ještě divnějších lidí, takže jsem se pekelně soustředila na všechny obličeje. Ale nikde kolem sebe jsem je neviděla.

Jako bych jim kruci neříkala, ať počkají, než napíšu tátovi. Vytáhla jsem tedy mobil zpět, abych zavolala Patrickovi, ale když mi operátor oznámil, že číslo je dočasně nedostupné, vztekle jsem schovala mobil zpět. Začala jsem se probírat davem lidí směrem, kterým jsme původně měli namířeno, než jsem zastavila, abych se ozvala tátovi.

„Prosím vás," houkla jsem na neznámého člověka, procházejícího naproti mně v opačném proudu, „neviděl jste někde mého přítele?"

„A jak vypadal, slečno?" optal se muž s vyholenou lebkou v tričku kapely Immortal.

„No... vysoký, měl dlouhé vlasy a černé tričko s Ensiferum," vyhrkla jsem překotně a vypoulila na něj své dychtivé oči. Muž, společně s několika dalšími kolem, se začal hlasitě smát, až mu z toho skoro vytryskly slzy.

„To jsem určitě já!" ozval se jeden z nich, shodou okolností s dlouhými vlasy ve stejném tričku, jako Patrick.

„Hele slečno, tady jste na Wackenu, takhle tady vypadá každej druhej. Musíte mu dát třeba obojek, ať si ho poznáte!" houknul na mě ten holohlavý, než se s ostatními vydali pryč. Celá rudá v obličeji jsem se vydala tedy dál kolem stánků s oblečením a doplňky, a jen jsem přemýšlela, proč jsem řekla takovou hloupost, když má dlouhé vlasy a černé tričko na tomto festivalu naprosto každý.

A pak jsem ho našla. Stál až vzadu, u stánku s jukeboxem, z kterého vyhrávala jedna z jeho nejoblíbenějších písniček I want my tears back od Nightwish, divoce házel hlavou společně s několika dalšími lidmi, které jsem ještě nikdy neviděla, a náležitě si tu chvíli užíval. Malinko jsem se uculila, když jsem došla až k němu a dotkla se jeho ramene.

„Můžeš mi říct, proč jsi mi utekl?" zeptala jsem se ho. Patrick zvedl hlavu, přehodil si vlasy na záda a pak se jeho obličej rozzářil.

„Dee! Tady jsi, lásko moje!" křikl, když rozpažil ruce a zvedl mě tak metr do vzduchu ve svém obřím objetí.

„Hledal jsem tě."

„To sis asi něco spletl, celou dobu tady hledám já tebe," zasmála jsem se pobaveně.

„Já jsem šel kolem a když jsem to slyšel, tak jsem neodolal a..."

„Je mi to jasné, nemusíš to vysvětlovat. Kde je zbytek?"

„Přece u stánku s tričky, říkal jsem jim, že přijdeme. Tak díky, chlapi!" houknul, když se obrátil na zbytek svojí bandy, která pokračovala v házením hlavy bez něj. Všichni na něj ukázali jen zdvižené paroháče, než mě Patrick obejmul kolem ramen a společně jsme se vydali ze stanu pryč.

Cítila jsem z něj alkohol a cigarety, ale nevadilo mi to, byli jsme na festivalu, který jsme si chtěli oba dva pořádně užít. V objetí jsme došli až ke stánku, kde se zbytek naší skupiny tlačil v dlouhé řadě na levná a kvalitní trička, která nebyla nikde jinde k dostání. Viděla jsem na nich, že jsou z toho značně utahaní, ale přece jen se nechtěli vzdát svých triček. Charlie znuděně kopala Lucasovi do tenisky tak dlouho, až se rozčílil a hystericky zakřičel. White kňučela, že jí je ve vysokých kanadách teplo, načež ji zpražil rozhořčený Lucas pohledem, že jestli má být někomu teplo, tak je to on, ostatně přes jeho množství náramků a doplňků to ani jinak nešlo. Jediný Mike a Thomas stáli poklidně vedle sebe, svírali svoje dlaně a povídali si, jako by pro ně ani jiný svět neexistoval.

„Budeme tady stát nebo se půjdeme podívat, jaká kapela hraje?" optal se Patrick.

„Beru to druhé," kývla jsem.

Byl to první den festivalu, a i tak jsem se ve všech těch stáncích a stageích naprosto ztrácela. Doufala jsem, že se to spraví ty další dny, ale nedávala jsem tomu přehnanou naději. Nechávala jsem se Patrickem prostě vést, protože on byl z toho tak nadšený, že několik dní studoval mapu, kterou měl nyní dokonale vtisknutou v paměti.

Vylovila jsem z tašky mobil, abych se podívala na program a jen jsem zalapala po dechu.

„Ježíš, Patricku, rychle!" křikla jsem, než jsem zrychlila svůj krok v běh.

„Co se zase děje?" zeptal se vyděšeně.

„Už deset minut jsou na pódiu Korpiklaani!" vyjekla jsem.

„Proboha!" ozval se Patrick ještě víc vyděšenějším hlasem a jako by do něj uhodil blesk, dal se do šíleného běhu, takže mě skoro vláčel za sebou. Když jsme se přibližovali k pódiu, slyšeli jsme vyhrávat skladbu Vodka, a já jen tiše zaklela. Jak jsme na to mohli zapomenout?

Ale když jsme stáli kousek od davu lidí obepínající pódium, ruku v ruce jsme se prodírali davem a cítili jsme e malinko lépe, když jsme viděli prohánět se po pódiu několik finů s houslemi a harmonikami.

„Zůstaňme tady, Patricku. Něco vidím," zastavila jsem ho a on přikývl hlavou. Pořádně jsem vystrčila hlavu, abych se zadívala na stage, a pak se o Patricka opřela. Pevně jsem stiskla jeho dlaň, zatímco jsem druhou volnou rukou sevřela jeho paži. Ucítila jsem, jak mě políbil na čelo, a já se usmála.

„Tohle je to nejlepší v mém životě. Jen metal a my dva," řekl tichým hlasem. A já přikývla.

-----

Music: Korpiklaani- Synkkä