Život podle scénáře

3. "Jsi divná."

„Bylo to skvělý." Jásala Annie, když jsme procházely chodbou do naší třídy.

„Byla tam skoro celá škola. To víš, Charlieho bohatý rodiče maj giganticky velkej barák." Povzdychla si a pak jednou rukou zajela do svých zrzavých kadeří. Položila jsem batoh na stůl a začala z něj vytahovat sešity.

„I tak mi přijde nepravděpodobný, že by tam byla celá škola." Zabrblala jsem.

„No tak ne." Zakoulela očima Annie. „Nebylo tam pár děcek z prváku, nějací čtvrťáci, co se narychlo učili na maturu a pak ten divnej metlák z béčka." Vychrlila ze sebe a posadila se vedle mě.

„Kdo že?" nechápala jsem.

„Sakra Rosey, ty seš vážně úplnej mimoň, nebo co." Zaúpěla. Jenom jsem se zamračila, protože Annie ve svém vysvětlování pokračovala.

„Neříkej mi, že se nepamatuješ na nejhezčího kluka školy, Patricka Oakleyho. Měl takový delší vlasy po ramena, ale holky po něm šílely. Jenže pak se něco stalo- asi úplně zešílel, nebo co- a po prázkách, když nastoupil do třeťáku, přišel úplně jinej než dřív. Od tý doby ho nevidíš v ničem barevným, nosí jenom černou, vlasy má delší než já a všude má řetězy a pichláky. A když se na tebe podívá, máš pocit, že každou chvíli umřeš. Fakt, nekecám." Hájila se, když jsem se na ni nedůvěřivě podívala.

„Kvůli tomu se s ním už nikdo nebaví, ale on si našel nějaké kámoše z jinejch škol. Vypadají stejně, jako on,takže ta jejich parta je celá taková divná." Dokončila. Jen jsem protočila oči.

„Moc to přeháníš, Annie." Zavrtěla jsem hlavou.

„Já, že to přeháním? Fajn, až bude přestávka, schválně se na něj půjdeš podívat." Zavrčela naštvaně a pak vytáhla z kapsy mobil, aby mi dala najevo, že už se mnou nehodlá mluvit. Znuděně jsem otevřela mou oblíbenou knihu- Harryho Pottera a pokračovala v naposledy rozečtené části. Zrovna jsem se ponořila do obzvlášť zajímavé části, která popisovala zápas ve famrfpálu mezi Bulharskem a Irskem, když se vedle mě ozvalo hlasité vykviknutí.

„Díno, slyšelas už tu novou písničku od Maroon 5?" vyjekla a upřela na mě smaragdově zelené oči. Jen jsem zavrtěla hlavou a viděla, jak její šťastný výraz rychle vyprchal z tváře.

„Panebože, co ti je? To už se ani nezajímáš o normální popovou hudbu? Jsi fakt divná." Zamumlala, vstala a odešla ze třídy pryč. Nebylo mi to líto, ba naopak- Annie mě poslední dobou čím dál víc štvala. Nejen tím, že jsem se jí už milionkrát pokoušela vysvětlit, že Maroon 5 nejsou mým, šálkem čaje, ale taky tím, že ke mně nechtěla být tolerantní a nedokázala pochopit, že všechno to učení je jen kvůli mámy, která umřela.

Když se těsně před zvoněním Annie vrátila klidná zpátky, podívala se na mě.

„Promiň, Díno. Já si zvykla na to, jaká seš, jen mě to někdy dokáže vytočit." Zamumlala.

„To je v pohodě." Přerušila jsem ji ihned, aby nedejbože, nepokračovala dál v té chabé omluvě, kterou si narychlo vymyslela na chodbě. Ostatně, já si zvykla na to, že jsem mimoň. Nikdy se mi nepodařilo najít si normální kamarády, protože jsem nechodila mezi lidi, nikam jsem si nevyrazila, jen jsem seděla doma na zadku. Nejeden člověk od nás ze třídy si o mě myslel, že jsem fakt divná, ale já s tím nemohla nic udělat. Úspěšně jsem to ignorovala a oni zas nechávali v klidu mě. Bylo to fér a nikdo netrpěl. Annie byl teoreticky jediný člověk, se kterým jsem se dokázala bavit- snad jen proto, že jsme se kamarádily už od školky a ona mě nechtěla nechat být. Protože přece jen- bavila se s největším mimoněm školy.

Jakmile zazvonilo, vložila jsem do knížky záložku a zastrčila ji pod lavici. Otevřela jsem učebnici biologie a zapsala si téma do sešitu, zatímco Annie sotva zpozorovala, že učitelka je už ve třídě a ona by měla dávat pozor. Ale tohle byla Annie- málokdy se učila a v 90% měla písemku dobře jen díky opisování či perfektně přichystaným taháčkům.

V hlavě jsem ale místo učení měla jen dnešní blížící se vystoupení, na které jsem se těšila jako malé dítě. Nikdy v životě bych Annie nepřiznala, kam se chystám, protože by mi to na mé divnosti přidalo ještě více. Středoškoláci ze třeťáku prostě nechodí na orchestrální koncerty. To prostě nešlo.

Zavrtala jsem oči do knížky a začetla se o funkcích mozku. Tyhlety předměty nikdy nepatřily mezi mé oblíbené, ale naštěstí pro mě nebylo těžké se jednoduchá fakta naučit. Za to Annie s tím měla značné problémy.

-

„Už zase. Za domácí úkol!" zapištěla vztekle Annie ve snaze napodobit odcházející učitelku a hodila sešit do svého batohu.

„Ať se jde třeba vycpat." Ucedila a pak se podívala na mě.

„jdem." Oznámila mi a následně se postavila.

„Kam?" optala jsem se jí, zatímco jsem na ni kulila oči.

„Na chodbu. Ukážu ti Patricka, ať máš nějakej přehled, protože poslední půlrok, který si zjevně prožila ve vlčí noře, je on to nejžhavější téma." Vysvětlila a chňapla mě za ruku, aby mě vytáhla ven.

Poupravila jsem si bílé tričko, které jsem měla na sobě a následovala ji. Nebylo divu, že jsem si ho nikdy nevšimla- po chodbách jsem procházela bez jakéhokoli zájmu se na někoho dívat a ze třídy jsem moc nevycházela. Pro lidi jsem byla neviditelná, takže do mě často naráželi či o mě zakopávali. Byla jsem jen malá vyhublá bruneta, která nejčastěji nosila šedé džíny a bílé tričko- přesně, jako dnes.

„Vidíš ho? Támhle jde." Sykla zničehonic Annie a vytrhla mě tak z přemýšlení. Zahleděla jsem se směrem, kterým ukazoval její natažený prst, a uviděla jsem ho. Pusa se mi samovolně otevřela, když jsem ho spatřila. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že takhle vypadá ten Patrick, který se mi na začátku střední školy taky líbil.

Místo roztomilého kluka tudy procházel hubený dlouhán, který měřil víc jak metr devadesát, s dlouhými, pečlivě upravenými vlasy, ostnatými náramky na rukou, s černými kalhotami a tričkem s nějakou- mně neznámou- zjevně metalovou kapelou. Musela jsem uznat, že strach z něj opravdu trochu šel, ale zdaleka ne tak, jak popisovala Annie. Oči měl zvýrazněné černou tužkou a na všechny se nepřátelsky mračil.

„Vidíš?" špitla Annie.

Viděla jsem. Všichni mu uhýbali z cesty, jako by snad před nimi jel v kombajnu a oni se báli, že je srazí, a se zájmem ho pak zpovzdálí pozorovali. Když kolem nich prošel, otočili se a sami pro sebe si začali něco špitat, on ale nevypadal, jako že si z toho něco dělá.

Když Patrick zalezl do třídy, Annie asi usoudila, že měla pravdu, takže se na mě vítězně podívala, s rukama založenýma v bok.

„Teď už mi věříš?" ušklíbla se.

„Asi jo." Pokrčila jsem rameny, jako by na tom nezáleželo, ale jistá jsem si tím nebyla. Nepřipadalo mi zajímat se o školní drby, natožpak o nějakého kluka z béčka, takže jsem se jen otočila a vydala se zpět do třídy.

-----

Music: The Beatles- Let It Be