Život podle scénáře

17. "Tak mi, prosím tě, neříkej, co mám dělat."

Nejvíc mě bezpochyby štvalo, že jsem musela sedět doma i o víkendu. Těšila jsem se na to, jak budu moct být s celou partou, ale otec to překazil. Opět.

Věci do školy jsem brzy měla hotovy, takže jsem vlastně jen beze smyslu bloumala. Hrála jsem na kytaru, zpívala jsem, kreslila jsem. Celou sobotu jsem strávila tímhle tím bloumáním, kteé mě vždy po chvíli přestalo bavit. Ne, že bych snad tyto činnosti nevykonávala ráda, ale spíš jsem byla naštvaná, že tady musím zavřená trčet.

Bylo to zvláštní- ještě několik týdnů zpátky by mi to ani nepřišlo. Ale teď jsem toužila po tom, abych mohla být venku s Patrickem a ostatními.

-

V neděli, asi kolem desáté hodiny, se na mé dveře ozvalo zaklepání. Překvapeně jsem vzhlédla- uvažovala jsem, co by asi tak Natalie mohla po mě chtít, ale když se dveře otevřely, nestála tam ona, ale táta.

"Děje se něco?" zeptala jsem se podezíravě.

"Napadlo mě, že bychom si spolu mohli zajít na oběd. Jen my dva," začal. Nadzvedla jsem obě obočí, abych pochopila, kam tím míří.

"Ptám se znova, tati- děje se něco?"

"Myslím si, že bychom spolu měli trávit více času, nic víc," pokrčil rameny.

"Do- dobře," zamumlala jsem udiveně.

"Tak se oblíkni a za deset minut vyjedeme," oznámil mi a poté vyšel z pokoje. Celá zkoprnělá jsem se zvedla z postele a zadívala se na sebe do zrcadla.

Vypadala jsem opravdu úžasně- vlasy jsem měla zacuchané, jako bych prošla roštím, nos byl obsypán černými tečkami a vytahané tričko bylo pocákané od temper. Nádhera. Vážně nádhera.

Takže jako první jsem si na tvář nanesla čistící pleťovou masku, o které jsem doufala, že mi aspoň trochu pomůže a začala si rozčesávat vlasy. (Nebyl to moc dobrý nápad- vlasy se ihned zachytily do lepkavé hmoty, kterou jsem měla rozpatlanou na obličeji, takže se to špatně dostávalo dolů.)

A když jsem si chtěla sundat špinavé tričko, nastával vlastně stejný problém.

"Kašlu na to," zahuhlala jsem nakonec, vedle v koupelně si masku setřela kapesníkem a běžela se převléknout. Věděla jsem, že už mi moc času nezbývá, i tak mě ale neopouštěl můj čerstvě nabitý optimismus- přece jen, táta mě pozval na oběd. Určitě chce mluvit a chce se mi omluvit.

Třeba mě už nechá být. Budu moct trávit nějaký ten čas s přáteli a občas někam zajít.

To zní jako dobrý důvod ke slavnostnímu obědu.

V rychlosti jsem si na tvář nanesla makeup, korektor, překryla to pudrem, trochu řasenky, rtěnky a líčka a víc jsem nestihla, protože jsem ze zdola slyšela tátu, jak na mě volá. Vypadala jsem... no, celkem slušně. Shrňme to tak, že jsem v životě vypadala i hůř a dokonce i líp. Takže to celkem šlo.

Seběhla jsem schody dolů, v rychlosti se obula, navlékla na sebe bundu a následovala otce do auta. Nezapomněl ještě podotknout, že auto je vyluxované, tak ať tam není moc špíny, a pak už jsme mohli vyjet.

Cestou nikdo nic neřekl, ale to jsem ani nečekala. Prostě jsem doufala, že se rozmluvíme v restauraci.

"Kam vůbec jedeme?" zeptala jsem se, když táta zastavil uprostřed náměstí. Hned jsem si vzpomněla, jak jsem tady čekala na Charlie.

"Asi do Morties. Je to tam hezké a není to tak drahé," řekl nakonec. Kývla jsem hlavou. Morties byla jedna ze snobských restaurací u nás ve Sligu. Chodili tam boháči utrácet svoje peníze, protože věděli, že to zaručeně není nejdražší restaurace v Irsku. Ale patřila mezi ty lepší, takže se chlubili.