Život podle scénáře

27. "Nemáš sebemenší šanci."

Nervózně jsem na sebe pohlédla v odrazu výlohy, zastrčila si pramen vlasů za triko, sklopila hlavu na špičky svých tenisek, jestli jsou vyčištěné a bez poskvrnky, uhladila si záhyby svého nového tilka s kapelou Nickelback, a poté sebevědomě vkročila dovnitř. Teda aspoň jsem tak chtěla vypadat, neboť uvnitř mě byla jenom maličká dušička, která se bála toho, co se stane.

V krámku to vypadalo jako vždycky. Všude oblečení, boty, cédéčka, plakáty... a mezitím vším se procházelo pár lidí, kteří tuto hudbu poslouchali, a sjížděli se z blízkého okoli právě do tohoto obchodu. Podívala jsem se za pult, kde stál onen mladý klučina, který na mě teď již zamával a posunkem mi naznačil, abych došla k němu.

"Zdravím," usmál se, když mi podal ruku a pevně mi ji stiskl, "Rád vás tady zase vidím."

"Vypadá to, že odteď už jsme kolegové," nadhodila jsem a on nadšeně přikývl.

"Šéf už mě informoval. Je skvělý, že je tady konečně nějaká ženská, tři chlapi je fakt hrůza," zasmál se a poté se nervózně poškrábal na zátylku. Jeho uhlově černé vlasy vypadaly daleko lépe než když jsem ho viděla naposledy, nepůsobily mastným dojmem a klučina už taky nebyl tak pobledlý. Měl na sobě tričko s nějakou kapelou, jejíž název jsem nemohla přečíst- vypadalo to jako směsice nějakého křoví a já si nebyla jistá, jestli to je název nebo jenom nějaký obrázek patřící k motivu. Jeho kalhoty byly upnuté a tím tak vylezly jeho vyhublé tenké nohy.

Když mi došlo, že na něj civím už hodně dlouho, zatímco on mě jen udiveně pozoroval, rychle jsem si odkašlala.

"Já jsem Diana, můžeme si klidně tykat," vyblekotala jsem první věc, která se mi objevila na jazyku, a klučina se usmál.

"Sebastien," oznámil, když ke mně znova napřáhl dlaň a my si potřásli rukou jako při mém příchodu, až mi to přišlo jako nějaký vtipný ceremoniál na uvítanou.

"Takže... Di- jak ti můžu říkat?" zeptal se a já jenom máchla rukou.

"Jak chceš."

"Tak fajn," pokrčil Sebastien rameny a vydal se za pult. Hbitě si zamknul kasu, klíč si schoval do kapsy a pak mi naznačil, abych ho následovala. Došli jsme do místnosti, která byla vzadu. Byla to jakási šatna pro personál, s malinkým záchodem a pultíkem, na kterém stála varná konvice a mikrovlnka.

"Není to nic moc, ale když chce člověk kafe nebo třeba na záchod, tak je to docela v klídku," rozhodil rukama a chvíli mě nechal, abych se porozhlédla kolem, a položila si kabelku na stoličku.

"Tak to je šatna, kuchyň a záchod dohromady," řekl a já se pobaveně uchechtla, zatímco jsem ho chodbičkou následovala dál.

"Jinak mezi členy našeho týmu patří náš druhej kolega, kterej se jmenuje Daniel, ale zatím mu tak nikdo neřek, možná naposledy šéf při pohovoru. Všichni mu říkají prostě Black. Black, Blacky nebo Blackař," osvětlil, zatímco odemykal sklad dlouhým klíčem, u nějž měl problém ho kloudně strčit do zámku, a já jen vykulila oči.

"Říká se mu tak proto," pokračoval, když ztěžka zatáhl za kliku, "Protože víc true black metalistu bys na světě nenašla. Ale to pochopíš, až ho uvidíš, dorazí sem dneska podívat se na naši novou posilu," řekl, povzbudivě se na mě usmál a pak už vstoupil do skladu.

Všude na masivnách kovových policích ležely krabice s nápisy tovaru, který v něm byl uskladněn.

"Hele, dívej, tady je tabulka a v tom to všechno najdeš," začal Sebastien, sundal z háčku papíry, které byly secvaknuté a zavázané na šňůrce, a strčil mi to rovnou pod nos, "Máš popsaný jaký typ to je, jo hele, tady. Trička. A všechny kapely pod sebou, hledáš normálně podle abecedy. Tady máš vypsané velikosti vedle toho, tady tohle číslo je police, kde to máš hledat. Všechny jsou označený," brblal jedno přes druhé a u toho máchal rukama jako lopatami větrného mlýnu, zatímco já jen šokovaně svírala papíry v ruce a snažila se to všechno urychleně nacpat do mozku.