Život podle scénáře

15. "Nemůžeš mi to zakázat!"

- Diana -

"Co řekneš tátovi?" zeptal se Patrick, když mě v devět večer odváděl domů. Jen jsem pokrčila rameny, ale uvnitř mě byla malinká dušička, která chtěla, aby tam šel se mnou a pomohl mi. Ale byl to MŮJ táta a já byla dost silná na to, abych to ustála.

"Chtěl bych ti poděkovat, žes byla dneska se mnou," začal. Zavrtěla jsem hlavou.

"Patricku, to nic nebylo," odvětila jsem ihned a on se usmál. Zastavili jsme se v chůzi jen pár kroků od mého domu a on si přede mně stoupnul tak, že jsem si připadala jako trpaslík.

"Už ti někdy někdo řekl, že jsi krásná a skvělá holka?" šeptl chraplavě. Zakroutila jsem hlavou, zatímco se moje srdce prudce rozbušilo. A ucítila jsem v břiše takové jemné lechtání.

"Tak ti to řeknu já. Jsi krásná a skvělá."

"Já-"

"Nemusíš nic říkat. Jen chci, abys to věděla," zamumlal a pak chytil jeden pramen mých vlasů, aby mi je zastrčil za ucho.

"Uvidíme se zítra ve škole," řekl a poté mě obejmul. Natiskla jsem se do jeho náruče. Nohy se mi podlamovaly z jeho vůně a já si uvědomovala, že mu začínám propadat víc, než bych si kdy v životě uvědomila. Patrick se ke mně naklonil, podíval se mi hluboko do očí a pak se jeho jemné rty dotkly mého čela. Zavřela jsem oči a nechala tu elektřinu, kterou do mě vyslal, aby proudila celým mým tělem. Když se odtáhl, měla jsem co dělat, abych nedala najevo, jak moc to se mnou zamávalo.

"Dobrou noc, Dee."

"Dobrou, Patricku," zašeptala jsem.

Když mi Patrick zmizel z dohledu, odevzdaně jsem se otočila a pomalu se vydala k domu. Poprvé, co se mi do něj tak moc nechtělo. Ale šla jsem, protože jsem neměla na výběr.

Potichu jsem vklouzla domů a snažila se nedělat moc rámusu, ale v momentě, kdy se rozsvítila všechna světla jsem poznala, že tichost bude můj nejmenší problém.

"KDES BYLA?" uslyšela jsem za svými zády hromovitý řev a následnou ránu. Zatmělo se mi před očima a skoro jsem spadla, kdyby mě Natalie na poslední chvíli nezachytila. Táta přede mnou rozohněně stál.

"Kde jsi byla? "zopakoval, teď už méně naštvaně. Chytila jsem se za pravou půlku obličeje, kde před chvílí přistála facka a podívala se na něj. A najednou jsem neměla potřebu lhát. Chtěla jsem, aby věděl, že já už nechci dělat to, co on po mě bude chtít.

"Byla jsem s kamarády," řekla jsem pevně.

"S jakými kamarády?"

"Neznáš je," odporovala jsem, ale táta se tvářil tak naštvaně, že jsem se ho začínala bát.

"S JAKÝMI KAMARÁDY?"

"Ty nevíš, kdo to je! Poznala jsem je nedávno!" vyhrkla jsem překotně.

"A TO NEUMÍŠ PŘIJÍT DOMŮ VČAS?"

"Jeli jsme do nemocnice za kamarádem! Nemohla jsem přijít domů dřív," oponovala jsem, ale na mé tváři přistála další rozohněná facka. Teď jsem se opravdu bála. Táta mě ještě nikdy takhle silně neuhodil.

"Máš domácí vězení, Diano! Budeš se učit a nevyjdeš z domu ani na krok! Do školy a ze školy tě budu vozit autem, abys neměla příležitost nepřijít domů. A tímto je mezi námi konec! Až do maturity nepůjdeš nikam!" zařval, pak se otočil a odešel pryč. A já tam stála, slzy se mi koulely po tvářích a nevěděla jsem, co mám dělat.

-

Následující den byl jeden ze špatných dnů. To poznáte už ráno, když vstanete, že ten den prostě nebude dobrý. A přesně takový byl, takže jsem už od rána očekávala katastrofu.