Život podle scénáře

8. "Možná to stihnu dřív, než ona."

- Diana -

„Tio! Jdeme ven!" zavolala jsem a domem se rozlehlo tiché štěkání, když po schodech dolů sbíhala fenka yorkshirského teriéra, pojmenovaná podle Tia Dalmy z mých milovaných Pirátů z Karibiku. Nechala mě, abych jí nasadila kolem krku obojek a připnula vodítko.

„Natalie, jdu vyvenčit Tiu!" houkla jsem a ani jsem nečekala na odezvu, prostě jsem vyšla z domu pryč, protože jsem věděla, že když se jedná o psa, neměla jsem žádné zábrany.

Chytila jsem do jedné ruky vodítko, druhou zastrčila do kapsy a vydala se ven do sobotního odpoledne.

Pozorovala jsem, jak malá Tia roztomile cupitá a čichá ke všemu, co se jí zdálo zajímavé či podezřelé (aspoň mě to tak připadalo) a poté jsme zabočily doprava na úzkou cestičku, která vedla ke skalnímu útesu. U nás v Irsku to nebylo nic neobvyklého, navíc my obě jsme tam rády chodily, protože se tam dalo skvěle hrát na kytaru a zpívat, aniž by vás kdokoli přes hučení oceánu a vln slyšel.

Tia se zničehonic napřímila, začenichala a pak se rozběhla dopředu. Musela jsem přidat do kroku, abych jí stačila. Myslela jsem, že běží k útesu, kde jsme obvykle chodily, ale ona najednou ostře zabočila doleva, takže jsem už nestihla svůj běh nijak zkorigovat s jejím a spadla jsem přímo do listí, přičemž se mi vodítko vysmeklo z ruky.

„Tio, stůj!" zavolala jsem za ní žalostně, ale ona utíkala dál. Zvedla jsem se, trochu se oprášila a rychle se rozběhla za ní, šlo to však těžko, protože mi v tom bránily větve stromů. Na tohle místo jsem nikdy v životě nešla, takže jsem netušila, kam až se dostanu.

Naráz jsem se však zastavila. To, co jsem uviděla, mi totiž dokonale vyrazilo dech a já se ho marně snažila popadnout. Moje malá, obvykle zuřící Tia, doběhla až k dlouhovlasému klukovi, který seděl v trávě a teď ji rozverně drbal za ušima.

„Ty?" vyjekla jsem, než jsem si to stihla rozmyslet.

„Ne, Justin Bieber. Počkej- to mě radši zabij," zasmál se nakonec a já se zamračila.

„Jen proto, že jsi metalista, neznamená to, že musíš odhrnovat nos nad vším, co metal není," obořila jsem se na něj ihned a on se dal do ještě většího smíchu.

„To já přece nedělám. Já jen ohrnuju nos nad tím, kdo plive po svých fanoušcích," řekl a mě došly veškeré argumenty, které bych mohla použít. Pak jsem se ale nadechla s rozhodnutím se jen tak nevzdat.

„Ty tvoje kapely taky nejsou tak svaté."

„Víš, z toho, co poslouchám já, nikdy nikdo nikomu neublížil, dokonce většina z nich jsou už ženatí. Existujou i kapely, co jsou pochybné, ale já je většinou neposlouchám. Prostě všichni jsou milí lidi. Teda až na Varga z Burzum, ten prý zabil jednoho chlápka a podpálil asi čtyři kostely, ale on je trochu jiná liga," zasmál se.

„Ježiš," zamumlala jsem, spíš sama pro sebe, než aby to mělo nějaký větší význam.

„Sakra, sedni si Rosey, užívej si krásné přírody kolem a nebuď buran."

„Já nejsem buran," hádala jsem se ihned.

„Jsi. Protože za celou dobu sis nevšimla té nádhery kolem," nedal se a pak mávnul rukou, jako by mu to tu celé patřilo. Až teď jsem se tedy pořádně podívala a zůstala jsem v úžasu stát- Patrick totiž seděl na kamenném útesu, pod ním protékalo moře jako tenká říčka, a to vše bylo zahalené v nádherném hávu stromů a barevného padajícího listí.

„Já ale musím-"

„Nemusíš. Navíc tvojí Tii se u mě dost líbí a v zájmu tvého zvířete bys tady měla zůstat," přerušil mě ihned.