Život podle scénáře

32. "Na tohle ti nebudu odpovídat znova."

"Díno, musíme jet, nebo nestihneš první hodinu!" zaburácel otcův hlas z předsíně. Protočila jsem panenky, vypila poslední doušek teplého čaje, popadla batoh a vypotácela se z kuchyně. Obula jsem si černé tenisky, do ruky popadla koženou bundu, kterou jsem dostala od Patricka, a podívala se na něj.

"Jedeme?"

"Co to máš zase na sobě? Neslyšela jsi, co jsem říkal včera?" zahřměl naštvaně.

"Slyšela," odpověděla jsem pevně, "Ale tohle je normální oblečení."

"Ne, není, jsi celá v černé jako nějaká vdova!"

"Líbí se mi to. A teď bychom mohli jet, jinak nestihnu první hodinu," zopakovala jsem jeho slova. Táta celý zrudnul vztekem a zlostí, ale neřekl nic dalšího, místo toho vyšel z domu a zamířil rovnou ke svému autu. Zamkla jsem, než jsem si sedla na přední sedadlo a prsty s černě nalakovanými nehty sevřela batoh.

Vyjeli jsme z příjezdvé cesty směrem k mé škole a autem se rozhostilo ticho. Byla jsem pevně odhodlaná ho neprolomit, ale táta byl ten, kdo začal mluvit.

"To se jako teď budeš chovat takhle?"

"Jak takhle?"

"TAKHLE. Jako by se ti děla největší křivda světa," osvětlil.

"Kdybys mě nechal normálně žít, nic z toho by se nedělo," odpověděla jsem tiše.

"Diano, na tohle ti nebudu odpovídat znova. Řekl jsem ti, jak to teď bude a tečka."

"Dobře. Takže už se nemáme moc o čem bavit," řekla jsem chladně a zadívala se z okna ven. Mou jedinou záchranou byla blížící se škola, jejíž obraz se rýsoval na konci ulice. Otec se zhluboka nadechl, ale nakonec nic neřekl, jen otočil auto, aby mi mohl přistavit u chodníku.

Otočila jsem na něj hlavu a zadívala se jeho profil. Uvažovala jsem, jestli mu mám opravdu říct, že jsem si našla práci, ale poté jsem se rozhodla, že to neudělám. Mělo to být moje malé tajemství.

"Hezký den, tati," řekla jsem důrazně, těsně před tím, než jsem vystoupila z auta, nasadila si batoh na záda a vykročila směrem ke škole. Patrick mě čekal přede dveřmi a já se na něj hezky usmála. Neodvážila jsem se ho políbit, protože jsem tušila, že otec mě bedlivě sleduje, takže jsme pouze společně, bok po boku, vkročili do budovy školy. Byla jsem ráda, že to Patrick pochopil tak, jak jsem to myslela já.

Až v šatně jsem se odvážila pořádně se na něj podívat. Smutně jsem se usmála a on se zamračil.

"Más domácí vězení a zákaz se s námi všemi bavit, že jo?" vyslovil svoje obavy tiše a já přikývla. Patrick nic dalšího neřekl, jen udělal něco, co jsem potřebovala ze všeho nejvíc- obejmul mě. Svými pažemi mě doslova omotal, schoval si hlavu do jamky na mém krku a já se skryla do jeho dlouhých vlasů. Spustily se mi slzy z očí, aniž bych vůbec věděla proč. Prostě mi asi najednou přišlo všechno nějak líto.

"Ale no tak, Dee, přece nebudeš plakat. Nic tak strašnho se nestalo, tohle ti zakázal mockrát."

"Já vím, Patricku, ale já... já chci být s tebou," šeptala jsem tiše, ale on se jen zasmál.

"Dee, podívej se na mě. Já souhlasím s tvým tátou, nevypadám jako člověk, kterému bych chtěl svěřit svou malou holčičku. On tě miluje, Dee, to musíš pochopit, a chce pro tebe jen to nejlepší. Zkus si s ním v klidu promluvit, bez pláče a bez hádek. Vše mu vysvětlit," nadhodil. Jeho slova zněla tak pevně, že jsem jim já sama chtěla věřit. Věděla jsem, že mě má táta rád, ale svým chováním si mě od sebe odháněl.

Přikývla jsem, protože Patrick měl zase pravdu. nemůžu být na tátu zlá, když jsem to jediné, co mu v životě zbylo. Oba jsme na to šli špatně- on se o tom se mnou nehodlal bavit a já trucovala.

Slíbila jsem si, že až přijdu domů, tak si o tom s ním promluvím, ať mě to bude stát cokoli.

-

Jakmile jsem přišla domů a převlékla se do nového oblečení, Natalie mi suše oznámila, že otec doma není, protože musel odjet kvůli něčemu do města. Cítila jsem, že i ona je na mě naštvaná, proto jsem si smutně povzdychla a zahleděla se na ni.

„Moc se ti omlouvám, Natalie," šeptla jsem provinile. Natalie se na mě smutně pousmála a sevřela mě do své náruče.

„Ale no tak, Díno, já přece vím, že tě to mrzí. Nejsem na tebe naštvaná," chlácholila mě jemně, zatímco prsty přejížděla po mé paži. Zabořila jsem hlavu do jejího ramene a vdechovala květinovou vůni její čokoládové pokožky.

„Jsi moje malá holčička, Díno, přede mnou přece nemusíš nic tajit," začala, když mě od sebe odtáhla na délku jejích paží, zatímco mě stále svírala za ramena, „Nechceš mi teda něco říct?" zeptala se opatrně. V hlavě mi ihned začala mozek pracovat na plné obrátky, jestli se chci svěřit zrovna Natalie, ale nakonec jsem jen odevzdaně kývla hlavou.

„Našla jsem si přítele," řekla jsem opatrně. Natalie se celá rozzářila a usmála se.

„Ale to je přece skvělé! Proč to nechceš tátovi říct?"

„Protože se tátovi nelíbí. Už ho viděl několikrát, ale neví, že s ním chodím," odpověděla jsem.

„Už asi vím, kterého myslíš," povzdychla si Natalie odevzdaně a sundala ruce z mých ramen.

„Můžu s ním zkusit promluvit," nadhodila.

„Opravdu bys to pro mě udělala?" vyjekla jsem nadšeně.

„To si piš, že jo. Ale teď bys asi měla jít do práce. Tátovi to už nějak vysvětlím, neboj," usmála se na mě. Znova jsem ji pevně obejmula, až se mi z očí vydraly slzy, políbila ji na tvář a děkovala jí jako o závod. Natalie se jen zasmála.

„Vždyť víš, že jsi pro mě víc než jen slečna na hlídání. Jsi jako moje dcera."

„A ty jako moje máma," zašeptala jsem. Natalie mě pohladila po hlavě a políbila mě na čelo.

„Tak běž," popohnala mě. Urychleně jsem z místnosti vyběhla do chodby, kde jsem se oblékla, zahulákala na Natalie rozloučení a vyrazila z domu. Tušila jsem, že budu mít zpoždění, ale doufala jsem, že to během aspoň trochu zachráním.

Jakmile jsem zmateně vrazila do dveří obchodu, viděla jsem, jak holohlavý šéf odpočítává čas na hodinkách a ihned mi suše oznámil:

„Jdeš pozdě."

„Já vím," sykla jsem mezi nádechy, když jsem sebou praštila o pult, „Ale měla jsem doma nějaké komplikace."

„No, doufám, že už se to nestane," řekl mírnějším hlasem a já ihned přikývla. Pokud nebudu muset dát výpověď, samozřejmě. Porozhlédla jsem se po prázdném obchodě, kde nikdy nebylo zrovna moc lidí, ale nějakým záhadným způsobem se majiteli stále dařilo přežít. Tak nějak jsem tušila, že má příjmy i odjinud.

Zadívala jsem se na něj, zatímco si sbíral svoje věci.

„Nezapomeň při odchodu vše zamknout a zaevidovat. Hezký den, Diano," pozdravil mě a já mu pozdrav oplatila. Když vyšel z obchodu, konečně jsem se mohla posadit a na malou chvíli vydechnout.

----

Music: Lordi- Would You Love a Monsterman