Život podle scénáře

5. "Hledáš se."

„Hádej, kdo mi včera psal," vypískla Annie, jen, co jsem se posadila do lavice. Zavrtěla jsem hlavou a tím jsem jí dala jasný podnět k tomu, aby znova začala mluvit.

„Alex."

„Ach, ten arogantní idiot," neodpustila jsem si a ona se zamračila.

„Nebuď tak skeptická. Tvrdil, že tenkrát prostě nebyl ve své kůži," zavrtěla hlavou a já jsem se uchechtla.

„To byl důvod k tomu, aby tě takovým sprostým způsobem poslal do prdele?" zvedla jsem obočí.

„Hele, napsal mi, aby se mi OMLUVIL. A pozval mě na rande."

„Páni, no gratuluju," zabrblala jsem bez zájmu. Annie se zamračila ještě víc.

„Díno, ty si-"

„Nic neříkám, jo?" bránila jsem se ihned a Annie si odfrkla.

„Jak myslíš," pronesla a otočila se směrem k tabuli. Sama pro sebe jsem se zasmála, když jsem si vzpomněla na to, jak o Alexovi ještě před nedávnem mluvila. Ani jsem si neuvědomila, že si celou dobu broukám tiše pod nos nakažlivou písničku, dokud na mě Annie nezačala nechápavě civět.

„Co si to zpíváš?" zeptala se a já v momentě ztichla.

„Nevím, ráno jsem to slyšela na MTV," vyblekotala jsem ze sebe rychle a ona kývla. Když zazvonilo, už jsem si jí nevšímala, místo toho jsem se pořádně zaměřila na chemii, která mi nikdy moc nešla a u které jsem musela dávat pozor, abych ji pochopila. Jakmile vstoupil chemikář do třídy a začal diktovat složité vzorce plné atomů a molekul, musela jsem zapojit všechny mozkové buňky.

Ale i přes to všechno, jak moc jsem se snažila myslet jen na chemii, jsem v koutku mozku slyšela vyhrávat tu otravnou nakažlivou písničku, kterou jsem slyšela včera.

„And nothing else matters..."

-

Když po skončení hodiny Annie nadšeně odhodila sešit, podívala se na mě a řekla:

„Pojď na chodbu."

„Proč?"

„Jen tak," pokrčila rameny a pak se postavila. Měla jsem co dělat, abych nezvedla oči v sloup, ale udržela jsem se a vydala se za ní. V momentě, kdy jsme vylezly ze třídy mi ale došlo, že všechno to byla jen zástěrka, aby mohla zjistit, co dělá čtvrťák Alex. Takže zatímco ona se zdravila se svými příteli a marně po něm pokukovala, já si stoupla ke stěně a rozhodla se tam zůstat.

Vyjít na chodbu? Splněno.

Nevšiml si mě nikdo? Také splněno.

„Už mi věříš?" řekl hlas až moc blízko mého ucha.

„Ježišikriste!" vykvikla jsem polekaně a on se začal smát.

„Já jsem Patrick."

„Haha," utrhla jsem se na něj a opřela se o stěnu, zatímco jsem si sama sobě v duchu nadávala, jak je možné, že jsem si ho nevšimla a lekla se ho. A navíc- byla jsem nervózní. Nervózní z toho, jak tam jen tak stál, opíral se loktem o stěnu a dlouhé vlasy- o pár centimetrů delší než ty mé- mu splývaly po ramenech dolů.

„Vsadím se, že sis určitě něco poslechla."

„Ne," odsekla jsem rychle- až moc rychle.

„Takže jo," znova se zasmál.

„Proč tě to vůbec zajímá?" prskla jsem naštvaně a jen jsem doufala, že ve skutečnosti tak moc nekřičím, jak jsem po něm chtěla zakřičet. Bohužel mi došlo, že asi jo, protože několik tváří nás vyjeveně sledovalo- malou holku, která se mračila na o tři hlavy vyššího, divně vypadajícího kluka. Patrick místo odpovědi jen pokrčil rameny.

„Nechápu, kam tímhle míříš," zabručela jsem a opět se opřela o stěnu, ruce založené na hrudi.

„Jen ti chci ukázat něco, co neznáš. A vím, že se ti to bude líbit, Dee," vysvětlil ležérně.

„Jako proč?" prskla jsem.

„Protože ostatní v tom mají jasno. Jsou namyšlení a předpojatí. Ale ty ne. Hledáš se," odpověděl, zatímco se mi upřeně díval do očí.

„Jak ty to můžeš vědět," pronesla jsem a nezapomněla jsem přitom zakoulet očima. Patrick se zazubil.

„Nemůžu, ale myslím si to," řekl. Už už jsem mu chtěla něco odpovědět, ale on mě přerušil.

„Dee, vždyť jsem ti včera říkal, že jsem dost všímavý. Nediv se," dodal, pak se otočil s tím, že odejde, když se ještě zastavil.

„A víš co? Zkus HammerFall. Na nich jsem začínal," mrknul na mě a pak vešel do své třídy. Civěla jsem s otevřenou pusou, jako bych viděla mimozemšťana a nechápala jsem, co to ksakru mělo bejt.

Ten kluk mě děsil. Vším co řekl, i co udělal.

Ale nemohla jsem připustit, že jeho přezdívka pro mě se mi nelíbila.

Dee.

Pro všechny jsem byla jen Dína, nejednoznačná Dína. Nebo Diana, což je snad ještě horší než Dína. Ale pro něj jsem byla Dee.

A to bylo to nejhezčí, co mi kdo kdy řekl.

-----

Music: HammerFall- Glory To The Brave