Život podle scénáře

31. "Taky tě rád vidím."

Patrick se doslova ze dne na den stal nedílnou součástí mého života. Trávili jsme spolu veškerý čas- ve škole, odpoledne, a když jsem byla v práci, vždy mě čekal, aby mě mohl odprovodit domů.

Konečně jsem mohla s naprostým klidem potvrdit, že jsem šťastná. A hlavně zamilovaná.

-

"Zítra se vrací otec," zamumlala jsem nepřítomně, když jsem si položila hlavu na Patrickovo rameno. Seděli jsme na našem oblíbeném místě u srázu, kde jsme se potkali, když jsem venčila Tiu, a užívali si navzájem jeden druhého.

Patrick zamyšleně pokuřoval cigaretu a sem tam ji přistrčil k mým ústům, abych si mohla taky potáhnout. Ne, že by mi to chutnalo, ale neodmítla jsem.

"Bude to fajn. Přece jednou musí pochopit, že tohle je tvůj život."

"On to nepochopí, nikdy," zakroutila jsem hlavou a Patrick si povzdychl. Típnul cigaretu o kámen, vložil ji zpátky do krabičky a pak se na mě usmál. Jednou rukou si přitáhl můj obličej blíž k sobě, aby mě mohl políbit. Vpila jsem se do jeho teplých a měkkých rtů, které chutnaly po tabáku, až jsem skoro zapoměla dýchat.

Když se ode mě odtáhl, palcem pravé ruky mi přejel po spodním rtu, a usmál se.

"Už je to týden," zašeptal.

"To už je skoro výročí," řekla jsem se smíchem a Patrick zaklonil hlavu.

"Ty jsi cvok, fakt. Proto tě tak moc miluju," odpověděl. Neřekla jsem na to nic, jen jsem ho chytila za temeno hlavy a znova si ho k sobě přitáhla. Kousla jsem ho do spodního rtu, takže se Patrick začal smát ještě víc a políbila ho. Jeho dlaň zabloudila až k mému tričku, ale já se nebála- věděla jsem, že neudělá nic, co bych já sama nechtěla.

"Musím jít, Patricku," šeptla jsem po chvilce. Patrick si povzdychl, ale přikývl. Postavil se a potom mi nabídl dlaň, abych mohla vstát taky. Mikinu, na které jsme seděli, si zavázal kolem pasu a pak už jsme se oba proplétali mezi stromy na cestičku, kterou jsme se vydali k mému domu.

Drželi jsme se za ruce, jako bychom se od sebe nechtěli odloučit a já ho po očku sledovala. Nemohla jsem uvěřit tomu, že tenhle dokonalý kluk je celý jenom můj. Jistě, byla to teprve krátká doba, kterou jsme spolu strávili, ale i tak to bylo zatím to nejhezčí, co mě kdy v životě potkalo.

"Nekoukej na mě pořád," zabručel Patrick rádoby naštvaně a já se uculila. Palcem jsem za chůze kreslila na jeho ruce malinké kroužky a neustále se usmívala.

O našem vztahu zatím nikdo nevěděl. Jenom spolužáci, kteří nás vídali každé ráno, ale ty to nezajímalo. Prvních pár dnů jsme byli jakási školní senzace, avšak po dvou dnech je to omrzelo. Ostatně, divný kluk si našel divnou holku, co je na tom zvláštního.

"Eloise se na tebe ptala," začal zničehonic Patrick a já překvapeně vzhlédla.

"Fakt?"

"Jo. Chtěla znova vidět tu hezkou paní z obchodu. A taky kámoše Denyho," dodal se smíchem.

"Je odvážná. Ještě nikdo mu neřekl jeho jménem."

"To ona vždycky. Už odmalička byla jiná než ostatní děti, taková svá," usmál se spokojeně. Pokračovali jsme po chodníku a když jsme se nenávratně blížili k mému domu, Patrick se zamračil.

"Štve mě, že jsme spolu tak málo," zabručel nespokojeně. Chytila jsem ho za obě ruce, podívala se mu do očí a chtěla jsem mu říct, že mě to taky mrzí, ale nakonec jsem to spolkla. Pousmála jsem se. Sledovala jsem jeho jemné oči, které se na mě koukaly tak krásně a zamilovaně, až jsem tomu sama nechtěla věřit.