Život podle scénáře

24. "Možná jsem konečně vyrostla, co říkáš?"

- Diana -

Patricka jsem se snažila ignorovat jak jen jsem mohla. Potkávala jsem ho pokaždé, jak ke školní budově přicházel s Veronicou, a ta se od něj poté vždycky oddělila. Netušila jsem, jakou školu ona navštěvuje, ale bylo mi to totálně a upřímně jedno. Navzájem jsme se s Patrickem vždy jen jednoduše pozdravili a tím to všechno končilo. Jako by se mezi námi nic nestalo. A já si na to chování už pomalu začínala zvykat.

Za to otec mě rozčiloval čím dál tím víc. Začal mi zase zakazovat stýkat se s přáteli, ale já jsem si vynalezla nový způsob- okno. Utíkala jsem po okapu na střechu garáže, ze které jsem potom seskočila dolů a dírou v plotě utekla k sousedům- kde věčně nikdo nebyl, protože měli ještě dům někdě v Dublinu- a to všechno jen proto, abych se mohla dostat za Michaelem, Charlie, Thomasem nebo Lucasem.

White s námi nebyla tak často, ale to bylo jen proto, že si budovala kariéru, a my ji v tom všichni hrdě podporovali.

Otec na nic nepřišel. V pokoji jsem se zamykala už předtím, takže mu nebylo divné, že mu přes dveře neodpovídám. Bral to, jako že jsem uražená, protože mě nepustil ven. Musela jsem se jenom učit a nic víc, protože moje známky se o stupeň zhoršily. A on mi to dával patřičně sežrat.

Ale škola pro mně už neznamenala tolik. Věděla jsem, že k maturitě mě pustí, i když budu mít na vysvědčení dvojky místo jedniček, proto jsem se odmítala učit dokola jako pitomec.

Taky jsem si koupila další dvě trička- jedno s Nirvanou, druhé s Metallicou. Cítila jsem se o hodně líp, když jsem si je na sebe potají oblékla. Bohužel začínalo léto a já přestala nosit mikiny, takže jsem je nemohla schovat, proto jsem si je vždycky nacpala do kabelky a oblékla ve škole.

Moji spolužáci se mě začali stranit, ale mně to nevadilo, pro ně jsem byla vždycky spíš divná. Já jsem se však necítila nějak jiná- pořád jsem to byla já. Jen šťastnější.

Pokud jsem teda ignorovala Patricka.

-

"Ano, budu tady hodná, není mi pět, tati," řekla jsem dotčeně a opřela se o rám dveří. Panebože, vždyť za chvíli jsem dospělá!

"Budeš-"

"Ano, budu poslouchat Natalie," zablekotala jsem. Otec se zamračil a chtěl ještě něco říct, ale já jsem ho přerušila.

"Ať ti neuletí letadlo."

"Co se s tebou stalo, Díno? Nebyla jsi vždycky takhle hubatá." řekl tvrdým hlasem. Zasmála jsem se.

"Možná jsem konečně vyrostla, co říkáš? Nebo sis ještě nevšiml, že před tebou nestojí malé dítě?"

"Jak to se mnou mluvíš?!"

"Tak jak si zasloužíš. Užij si cestu," popřála jsem mu ještě, než jsem se otočila a odpochodovala do svého pokoje. Přála jsem si, aby už byl pryč. Slyšela jsem, jak ještě něco rozhořčeně vykládá Natalie, pravděpodobně pokyny, které ji měly provázet celé dva týdny, co tady nebude.

Jakmile odjel taxík, který stál zaparkovaný před domem, zaradovala jsem se. Oblékla jsem se do kraťasů a tilka,seběhla po schodech dolů a chtěla odejít, ale těsně před očima mi Natalie zabouchla dveře a zamkla je.

"Nikam nejdeš, Díno."

"Neříkej mi Díno, Natalie."

"Jak ti mám říkat? Diano?" procedila naštvaně skrz zuby a já jsem se zamračila.

"Co ti je?"

"Co mi je?! Jenom pozoruju, jak se měníš, Díno!" zakřičela.

"Jak se každý den chováš hůř a hůř, tvůj prospěch ve škole se zhoršil a na otce jsem abnormálně drzá!"