Život podle scénáře

4. "Co ty tu děláš?"

„No tak, Natalie, přijdeme pozdě!" zavolala jsem na ni. Z koupelny se ozvalo hlasité zasupění a následně ze dveří vyšla Natalie v nějaké křiklavé růžové róbě. Jen se na mě zazubila, zatímco já si ji pohoršeně prohlížela.

„Jak vypadám?" optala se.

„Ehm... neobvykle," přisvědčila jsem nakonec a pak jsem pohledem zkontrolovala moje obyčejné černé šaty s mašlí v pase.

„Přesně to je můj styl," řekla si spíš sama pro sebe, několikrát se na sebe ještě podívala, a sklonila se, aby si mohla nazout boty. Nakonec si vzala ještě křiklavě růžovou kabelku a přes ramena si přehodila lehký lososový svetřík, který s ejí k tomu vůbec nehodil, ale já jí nechtěla kazit radost. Ostatně, jí to asi taky nijak zvlášť nevadilo.

Vykročily jsme do potemnělého jarního večera směrem k místnímu divadlu. Bylo to jediné divadlo, které bylo u nás ve Sligu. Cítila jsem, jak se mi ramena chvějí pod lehkým větříkem, takže jsem si svetr přitáhla blíž k sobě, a přidala do kroku, abychom byly v divadle včas.

„Natalie," začala jsem tiše, zatímco naše podpatky klapaly po chodníku, „myslíš, že si táta bere tolik práce, aby zapomněl na mámu?" optala jsem se na otázku, která mi v hlavě ležela už delší dobu.

„Díno, je to už sedm let. Nemyslím si, že by to bral ještě tak hrozně, jako když jsem k vám přišla," řekla. Jen jsem přikývla, protože na to se nedalo už nic odpovědět.

„Ale víš, že jsi mamince podobná?" usmála se na mě, nejspíš proto, aby nestála řeč a já se zamračila.

„Vždyť jsi ji nikdy neviděla," namítla jsem skepticky, ale ve skutečnosti mě její poznámka zahřála u srdce.

„Ale viděla jsem fotky. A ty nelžou," nedala se a poté odhodlaně vešla dveřmi do sálu divadla. Vešla jsem hned za ní a ocitla se tak v obrovském přepychu, který mi učaroval vždy, když jsem zde vstoupila. Připadala jsem si oproti tomu luxusu jako malý brouček. Ukázala jsem slečně vstupenku a poté jsem vystoupala po schodech nahoru. Vešla jsem obrovskými dveřmi do přeplněného sálu.

„Natalie?" houkla jsem na ni a otočila se. Bujná černoška se právě cpala davem ke mně, na všechny se zářivě usmívala a lidi si ji udiveně prohlíželi. Všichni ti bledí Irové z ní bývali s její energií a s jejím apetitem opravdu vyděšení.

„Jakmile skončíme, tak tě počkám venku, jo?" zazubila se na mě, poté se podívala na svůj lístek a začala si hledat sedadlo. Mrzelo mě, že nebudeme sedět blízko sebe, ale doufala jsem, že si koncert užiju tak jako tak. Pohlédla jsem na svou vstupenku, de stálo číslo 13, řada pátá. Rozpohybovala jsem svoje nohy k určenému místu, úspěšně se procpala až na přidělenou sedačku a posadila se. Cítila jsem se pohodlně, jako doma u teplého krbu. Ale teď jsem nebyla doma, ale na koncertě, kde jsem měla slyšet skladby mého oblíbeného skladatele. Nemohla jsem se dočkat, kdy už to začne.

„Pardon, promiňte," uslyšela jsem hlas blízko mě. Otočila jsem hlavu, abych uviděla kluka, který se cpal zjevně na jemu přidělené místo.

„Omlouvám se, slečno," zamumlal ten někdo, když byl až u mě a poté zvedl hlavu. Zadívala jsem se mu do očí a jen jsem otevřela pusu dokořán.

„Ty?" řekla jsem udiveně. Patrick se usmál a protlačil se kolem mě. Následně si zkontroloval svůj lístek a posadil se na volnou sedačku hned vedle.

„Diana Rosey, nemám pravdu?" ušklíbl se a já na něj hleděla jako na výstavní exponát v muzeu.

„Ty víš, kdo jsem?" vykoktala jsem ze sebe nakonec. Málokdo si dokázal zapamatovat moje jméno.

„Malá šedá myška z áčka. Pochopitelně, jsem dost všímavý," řekl. Jen jsem přikývla a otočila hlavu dopředu, kde už se začínali hromadit hudebníci.

„Co tady ale děláš?" optala jsem se, protože mi to nedalo. Toužila jsem vědět, proč je tady. ON.

„Přišel jsem si poslechnout koncert," odpověděl, jako by se nic nedělo a trochu naklonil hlavu na stranu. Až teď jsem si všimla, že měl vlasy svázané vzadu v culíku.

„Ty?"

„Jo já. Je na tom něco divného?" zeptal se, celkem arogantním tónem. Chtěla jsem říct, že ne, abych se s ním nemusela dál bavit, ale nedalo mi to.

„Vlastně celkem jo," neodpustila jsem si. Patrick se začal smát.

„Aha, já zapomněl. Já jsem vlastně metalista, měl bych poslouchat jen metal a všechny kolem nesnášet."

„To jsem neřekla..." oponovala jsem, ale on mě přerušil.

„Ale myslíš si to."

„Ne," odsekla jsem, i když to bylo přesně to, co jsem si o lidech, jako je on, myslela. Nehodlala jsem v konverzaci s ním dál pokračovat a on zjevně taky ne, takže jsem se usadila do měkkého křesla a nechala oči netrpělivě viset na vyvýšeném pódiu. Když o chvíli později začali hudebníci už najisto přicházet jeden po druhém, nedočkavostí se mi roztřepetal žaludek. Když na pódium dorazil i dirigent, který se všem za šíleného potlesku uklonil, Patrik se ke mně natáhl a řekl:

„Nejsem takovej, jak vypadám. Přemýšlej o tom," a pak se stáhl zase zpátky. Jen jsem mlčela, zatímco se přes celý sál rozeznělo VIvaldiho Čtvero ročních dob, ale i tak mě to celkem vyvedlo z míry. Už jen to, že znal mé jméno. A pak taky to, že je tady. Opatrně jsem se na něj jedním okem podívala a jeho oči ke mně ihned vystřelily. Celá jsem zčervenala a on měl co dělat, aby utišil tlumený smích. Jen jsem pohlédla zpět na orchestr, odhodlaná k tomu, že se na něj po celý zbytek večera ani jednou nepodívám, a v hloubi duše jsem si připadala trapně.

Když se koncert blížil ke konci, už jsem doslova padala únavou. Pochopitelně, byla jsem unešená tou propracovaností a tou souhrou, ale i tak bylo na mě už moc hodin a já netoužila po ničem jiném, než po spánku. Jakmile dohrál poslední akord, poslední tón, stejně, jako všichni ostatní, jsem vyskočila ze sedačky a tleskala jako šílená. Patrick dokonce dvakrát zapískal, zatímco mu na tváři visel nadšený úsměv.

„Byl to skvělý koncert," poznamenal, když jsme se poté snažili dostat ven, kde mě měla čekat Natalie.

„Nechápu to. Jak tomu ty můžeš rozumět, když posloucháš jenom nějaké řvaní, které nemá žádný význam?" obořila jsem se na něj a odpovědí mi byl jenom jeho hlasitý záchvat smíchu, při kterém jsem tlumeně zaskřípala zuby. Štval mě. Jak si tady může jen tak nakráčet a dělat, že tomu rozumí?

„Dee, metal není jen řvaní," zasmál se. Na minutku jsem ztuhla. Jak mi to řekl? Dee? Takhle mě ještě nikdo nikdy neoslovil. Pro všechny jsem byla jen Dína nebo Diana. Brzy jsem se však ze svého prvotního ochromení vzpamatovala a zamračila se.

„Ještě jsem neslyšela žádnou písničku, kde by se neřvalo," houkla jsem.

„Ale no tak. Znám jich plno, stačí si jen vybrat," odpověděl, aniž by se u toho nepřestával usmívat jako magor. „Třeba Nothing Else Matters, Glory to The Brave, While Your Lips Are Still Red... a mohl bych pokračovat."

„Ani jednu neznám."

„Ale po dnešku poznáš. Vsadím se, že přijdeš domů a minimálně jednu si pustíš, abys zjistila, jestli jsem ti nelhal," zasmál se a mě už doslova začínal vytáčet.

„Ne, nepustím," zavrčela jsem, ačkoli mi v hlavě nevrtalo nic jiného, než zjistit, co to je zač. přidala jsem do kroku, když jsem uviděla Natalie stát u východu.

„Najdi si je," řekl. „Třeba se ti budou líbit," prohlásil sebejistě a pak kolem mě proplul, aby mohl vyjít ven. Měla jsem chuť na něho křiknout, že se mi to určitě líbit nebude, ale on už vylezl ven, takže by mě neslyšel. Došla jsem až k vyjukané Natalie, která opět zářila mezi všemi, a upírala na mě vyjukaný pohled.

„Kdo to byl?" zeptala se.

„Blbec," odvětila jsem trpce a poté jsme obě vyšly ven z divadla směrem k našemu domu.

-----

Music: Metallica- Nothing Else Matters