Život podle scénáře

14. "Já věděl, že se něco stalo."

- Patrick -

"Dee, počkej. Já tě přece do ničeho nenutím," obhájil jsem se ihned a ona zavrtěla hlavou.

"Ne, to je v pořádku. Chci jít," nedala se a založila si tenké ruce na hrudi.

"Charlie říkala, že máš domácí vězení," přidal jsem a čekal, co ona na to. Překvapilo mě, když pokrčila rameny.

"No a co?"

"Dee, já nechci mít pocit, že tě kazím," povzdychl jsem si odevzdaně.

"Patricku, nech toho. Nebýt tebe, sedím zavřená doma a nemám přátele. A já ti říkám, že chci jít s tebou a chci být s váma všema," dodala naposledy. Pořádně jsem si ji prohlédl. Teď už přede mnou nestála dívka, která se se mnou odmítala bavit a která skálopevně poslouchala rozkazy bez rozmyslu. Nyní přede mnou stála dívka, která se chtěla rozhodovat sama a nakládat se svým životem podle svého.

"Co na mě tak zíráš?" zasmála se a nervózně si zastrčila pramínek vlasů za ucho.

"Přemýšlím nad tím, že mám krásnou metalovou oběť," zasmál jsem se a ona malinko zčervenala. Nebylo o tom pochyb. Dee byla nesmírně krásná holka, ale ona si svou cenu neuvědomovala. A já byl rozhodnutý jí to každý den připomínat a říkat.

"Moc ti to sluší."

"Patricku-"

"Nehádej se se mnou," přerušil jsem ji ihned a ona se smíchem odevzdaně zvedla ruce na svou obranu.

"Tobě taky," dodala, když si mě prohlédla a tentokrát jsem se začal smát já.

"Takže jdeš se mnou? Mám tě počkat?"

"Jasně, že jdu s váma. A mobil si vypínám už teď," zazubila se na mě. Lehce jsem jí pěstí bouchnul do ramene a ona mi to ihned oplatila. Vždycky jsem si s ní připadal jako blázen.

"Tak fajn. Jo a ještě něco," dodal jsem a ona zvedla obočí. 

"Vykašli se už na Annie."

"Patricku, ale já-"

"Ona ti ubližuje. Využívá tě a za zády tě pomlouvá. Celá škola si o tobě myslí, že jsi šprtka naprosto mimo společnost. Mrzí mě to, ale takhle to je."

"Jenže já si tím nejsem jistá," zabručela tiše.

"Máš přátele Dee. Máš mě," řekl jsem pevným, odhodlaným hlasem a chytil ji za obě ruce.

"Tak jo," povzdychla si nakonec a trochu se usmála. Byl jsem rád za to, jak se měnila, jak se osamostatňovala. Byla jiná, daleko jiná než předtím.

-

Když už jsem oblečený čekal před školou, viděl jsem jako první vyjít Annie s partou svých kamarádek. Slyšel jsem, jak si o něčem povídají a až pak mi došlo, že zuřivě probírají Dianu a její nepochopitelně dnešní chování. Ale já je nechtěl poslouchat, můj pohled byl zaměřen na Dee, která seskakovala jako malé dítě poslední schod a mířila si to ke mně.

Místo toho, aby mě pozdravila, se mi jen pověsila kolem krku a objala mě. To mě dokonale zaskočilo. Ona tohle moc nedělala. Byla vždy spíš odtažitá. Ale mě se to líbilo, takže jsem ji objal nazpátek.

"Co se stalo?"

"Panebože, je to tak skvělý pocit, když ji nemám vedle sebe. Díky," řekla se smíchem a já se začal taky smát. Takže za tohle mi děkovala? Proč byla vždy za vše tak vděčná?

"Ty seš trdlo," zazubil jsem se a jako malé holce jí počechral vlasy. Dee se zamračila, protože to nesnášela a já jsem to věděl, ale nemohl jsem si pomoct. A potom už jsme společně vyšli k Michaelově garáži.