Život podle scénáře

30. "Nikdy ses takhle nechovala."

Celý den mi přišel tak skvělý jako už dlouho ne. Nikdo na nic nemyslel, byli jsme zkrátka v klidu a v naprosté pohodě. Když se začínalo stmívat, řekla jsem si, že by bylo možná fajn jít domů. Otec byl sice pryč, ale nepotřebovala jsem Natalie pokoušet, aby na mě byla naštvaná.

"Ty už jdeš, Dee?" ozvala se Charlie, když jsem se postavila, a já jenom přikývla.

"Musím. Ať tady můžu zas přijít," odpověděla jsem s úsměvem.

"Jsem ráda, že já už nemusím být doma přesně na čas," řekla.

"No, zas tak úplně volní nejsme, moje máma o nás bude mít taky strach," neodpustil si Lucas. Ona si jenom něco zabrblala pod nos a potom mu dala se smíchem pusu na líčko.

"Půjdu s tebou," zašeptal Patrick vedle mě a já přikývla.

"Tak se měj, Dee. Jdeš zítra do práce? Stavíme se za tebou," usmála se White.

"Jo, jdu. Budu moc ráda, když přijdete," odpověděla jsem a pak už jsem se vydala ke dveřím. Ještě jsem na ně všechny zamávala, než jsem s Patrickem v zádech vykročila do zešeřelého večera. Zhluboka jsem se nadechla a trochu sebou trhla, když jsem na své dlani ucítila zašimrání.

"Promiň," zamumlal Patrick, ale neodtáhl se, nýbrž si propletl ruku s tou mou. Zadívala jsem se na něj. Neřekl nic, jenom se usmál a dal se do kroku, takže jsem vyrazila s ním. Šli jsme pomalu a užívali si ticha, které kolem nás panovalo.

Byla jsem nervózní. Proč je tady se mnou a drží mě za ruku? Proč? Nerozuměla jsem tomu. Ale bála jsem se promluvit jako první, takže jsem mlčela.

"Dnešek byl fajn," začal Patrick zničehonic, možná proto, aby mezi námi nepanovalo úplné ticho, a já kývla hlavou.

"Jo."

"Vlastně... bylo mi fajn, protože jsem byl s tebou," dodal. Nevěděla jsem, co na to odpovědět. Patrick přestal mluvit a sledovat profil mého obličeje. Sklopila jsem hlavu na svoje tenisky a sledovala, jak nakopávají první kamínek.

"Proč nemluvíš?" zeptal se ublíženě a zastavil se. Povzdychla jsem si, stále se sklopenou hlavou.

"Protože nevím, co ti mám říct," zamumlala jsem, přesně tak, jak jsem to cítila.

"Dělám něco špatně?"

"Patricku, já... já nevím. Vždyť ještě včera jsi chodil s Veronicou. Připadám si... jako náhrada, nebo tak něco," odpověděla jsem vyhýbavě. Patrick mě pevně chytil za obě dlaně a donutil mě, abych se na něj zpříma podívala.

"Dee, to přece není pravda. Ty nejsi žádná náhrada," řekl.

"Ale to já nemůžu vědět, Patricku. Když jsi chodil s Veronicou, tak ses mi vyhýbal. Proč je najednou všechno jinak?"

"Ona mi to zakázala. Byl jsem do ní zamilovaný, pochop to. Ale postupem času jsem si uvědomil, že... je jiná, než jsem si myslel. Nikdy mě nemilovala. A já ji taky přestal milovat."

"Nejde to přece ze dne na den," namítla jsem, ale on se jen usmál.

"Přestal jsem ji milovat už ten den, kdy jsem tě políbil před tvým domem, teď to vím. Tenkrát jsem doufal, že si to jenom namlouvám a nějak se to spraví, ale ne. Byl jsem naprostý idiot, zlato, vím, že jsem ti ublížil. Ale teď to chci všechno napravit, jenom mi dej šanci," řekl vážně.

"Nevím, co po mě chceš, Patricku," odpověděla jsem s očima upřenýma do těch jeho. Patrick se pousmál a pohladil mě po tváři. Při tom jediném jednoduchém pohybu mi vyskákala husí kůže naprosto všude po těle, kde to jenom je možné.