Život podle scénáře

18. "Chci si koupit tričko."

Můj život naráz začínal nabírat nový smysl. Jednou za týden jsme se s Patrickem a Michaelem ulili ze školy a šli jsme na útes.

Vykouřila jsem svou první cigaretu- a hned ten den si slíbila, že to bylo naposledy, co jsem něco takového zkusila.

Někdy s námi byla i White, ale ne moc často, většinou měla zkoušky s kapelou nebo šla do školy, protože nechtěla mít zameškané hodiny. Jednou se k nám přidala i Charlie s Lucasem, ale většinou jsme byli jen my tři.

Čím dál tím víc jsem si uvědomovala, do jaké situace jsem samu sebe dostala- lhala jsem otci a taky Natalie, chodila jsem za školu a pila pivo. S dvěma metalisty.

Bylo to celé jako nějaká vtipná situace. Ale pravda byla ta, že v jejich společnosti jsem se cítila nejlíp. Jen tak jsme seděli, poslouchali hudbu, koukali se kolem nebo si povídali, smáli se, pili pivo, kluci kouřili. Bylo to skvělé a nic lepšího pro mě v mé situaci neexistovalo.

-

Po měsíci tohohle utrpení táta svůj zákaz zrušil. Už jsem konečně mohla chodit do školy sama, ze školy jsem se mohla zdržet o dvě hodiny- déle ani minutu. A jakmile jsem dorazila domů, musela jsem se jít učit, než jsem mohla na chvíli někam ven.

A tak se stalo, že když jsem jednoho dne přišla domů a zapnula si mou nynější oblíbenou kapelu Avantasiu, zjistila jsem, jak moc jsem toho vlastně získala. Člověk si neuvědomuje, co má, dokud to neztratí. A já si to chtěla uvědomit hned.

Chtěla jsem si říct, jak je skvělé, že mám hudbu, která mi pomáhá. Chtěla jsem, říct, že je fajn mít přátele. Chtěla jsem říct, že bych jednou taky chtěla být hrdá rockerka. Ale místo toho jsem jen vstala, přešla ke skříni a začala vytahovat všechny barevné věci.

Červená, růžová, zelená.... Modrá, fialová, béžová, tyrkysová... Oranžová, žlutá... Zůstaly tam jen černé, šedé a bílé věci. A když jsem se podívala na kupu oblečení, které jsem na sebe už víc jak měsíc nenavlékla, usmála jsem se.

Popadla jsem hromadu věcí, seběhla schody dolů a zaklepala na dveře Nataliina pokoje. Chvíli jsem čekala, než mě pustila dál a pak už jsem jen vyklopila plnou náruč věcí na její obří postel.

"Co s tím mám dělat, Dee?" zamračila se na mě nechápavě a já si jen oklepala ruce od pomysleného smetí.

"Dej to na charitu," řekla jsem.

"Počkat... Co? Tobě to je malé? Proč to mám dát pryč?" blekotala a já se jen pousmála.

„Nechci to. To je celé," odpověděla jsem. Natalie trochu neochotně přikývla, ale pořád si mě měřila svým zkoumavým pohledem.

„Změnila ses. Poslední dobou," řekla.

„Já?" vyjekla jsem.

„Jistě. Jsi taková... Jak bych to řekla... Výbušnější."

„To bude věkem," zamumlala jsem. Nechtěla jsem přiznat, že je to všechno kvůli otci a kvůli mým novým přátelům.

"Ale kdybys něco potřebovala- víš, že za mnou můžeš přijít," připomněla mi a já jen souhlasně kývla. S Natalie jsme si toho za tu dobu, co u nás byla, řekly mnoho. Důvěřovala jsem jí víc, než komukoli jinému. Ale přece vždy byly věci, které jsem si radši nechala pro sebe.

Nechala jsem ji tam, ať se těmi věcmi probere a rozhodne, které vezme a které vyhodí, a vystoupala po schodech nahoru do pokoje. Sedla jsem si na postel a uvažovala, co budu dělat teď. S Patrickem jsem nikam jít nemohla- tvrdil, že má neodkladný plán, o kterém mi toho moc nechtěl říct a já se ho nevyptávala. S Michaelem nebo s White jsem ještě sama nikde nebyla a Charlie jsem otravovat nechtěla, protože jsem věděla, že bude trávit zbytek dne a celý víkend s Lucasem, než jí odjede za tetou na týden do Londýna.