Život podle scénáře

28. "Tak se měj, lásko."

- Patrick -

Veronica si prohrábla svoje červené vlasy, našpulila rty a posadila se na okraj pohovky.

"Proč tady trčíme? V Parku hraje Nirvana revival," řekla panovačně, když si založila ruce na hrudi.

"Protože hlídáme mou sestru, Veronico," opáčil jsem tvrdě a naštvaně, zatímco jsem se dlaněmi opíral o kuchyňskou linku. Bylo toho na mně akorát tak dost.

"Myslela jsem, že tady budeme sami. Takhle to nemá vůbec smysl, abych tady byla," pokračovala dál ve stěžování si na všechno kolem sebe.

"Výborně. Jde ti jenom o sex, že jo?"

"Nedělej ze mě nějakou nymfomanku!" prskla jako rozzuřená kočka a vztekle odhodila z pohovky polštář.

"Tohle jsem nikdy neřekl, i když se tak chováš."

"Cože?! Co tím jako chceš říct? Děláš si ze mě srandu? Pokud vím, když jsme spolu začali, byl jsi panic, Patricku,'" ušklíbla se.

"Máš s tím nějaký problém nebo co?!" zahulákal jsem na ni.

"Jen kdybych to věděla, nikdy bych si s tebou nezačala. Nechodím s malýma dětma," pokračovala klidným jízlivým hlasem. Moje krev doslova kypěla jako v bublajícím hrnci. Od naší první hádky mi bylo jasné, že tenhle den jednou přijde a naráz- byl tady.

"Víš co, Veronico. Mám toho akorát tak dost!" křikl jsem naštvaně.

"Co chceš jako? Rozejít se se mnou?" zasmála se a postavila se. Měla na sobě kožené kalhoty a upnuté černé roztrhané tričko. Dřív mi připadala krásná, ale teď...

"Jo. Přesně to chci udělat. Už toho mám plné zuby, jak jsi falešná. Milovala jsi mě někdy vůbec?"

"Nech toho, chováš se jako slaboch," zabručela naštvaně a pobaveně zároveň.

"Ne, ty toho nech. Vypadni z tohohle domu a už nikdy se tady neukazuj. Rozumíš? Nikdy!" zařval jsem rozzuřeně. Veronica se protáhla kolem mě, usmála se a řekla:

"Tak se měj, lásko." zasmála se a potom zdvihla kolenou takovou silou a rychlostí, že se mi naprosto přesně trefila do rozkroku. Syknul jsem bolestí a skrčil se do klubíčka. Veronica se spokojeně otočila a poté odcupitala z baráku pryč. Jenom jsem slyšel, jak v předsíni klaply dveře, když za sebou zabouchla.

Opatrně jsem se narovnal a následně sebou škubnul, když jsem před sebou uviděl malinké stvoření. V ruce drželo pastelku, na sobě mělo příliš velké tričko a nechápavě mě pozorovalo.

"Co se stalo?" zamumlala Eloise dětským hláskem. Povzdychnul jsem si, když mi došlo, že to všechno musela slyšet.

"Nic se nestalo, princezno. Všechno je v pořádku," snažil jsem se znít povzbudivě, ale moc to nešlo. Právě jsem se rozešel s holkou, do který jsem byl úplný blázen.

"A kde je ta paní?" ptala se dál, když jsem ji zdvihl ze země a scoval si ji do své náruče.

"Odešla."

"To je dobže. Stejně vypadala jako zlá," zazubila se na mě pusou, ve které chyběla spousta mléčných zubů, a já se zasmál s ní. Byla kouzelná. Nejkouzelnější holka na světě. Sledoval jsem její nádherné hnědé oči. Hezčí hnědé oči má snad jenom jeden člověk.

"Nelíbila se ti?"

"Ne!" zakřičela rozjařeně a já ji postavil zpátky na podlahu. Eloise se mi zachytila za nohu a začala se smát jako andílek.